Německá opoziční Křesťanskodemokratická unie (CDU) v úterý nominovala Ursulu von der Leyenovou, předsedkyni Evropské komise od roku 2019, na druhé pětileté období v této funkci. Formálně to zatím neznamená, že je oficiální kandidátkou evropských lidovců, největší formace v Evropském parlamentu. A i kdyby tomu tak bylo, o obsazení vysoké funkce rozhodují v konečné fázi výlučně šéfové států a vlád členských zemí EU. Přesto má Ursula von der Leyenová své znovuzvolení téměř jisté.
Za prvé proto, že v době zhoršující se mezinárodní situace, nevalné výkonnosti evropské ekonomiky, znejišťující perspektivy návratu Donalda Trumpa k moci v USA i sílícího politického tlaku krajně pravicových euroskeptických populistů potřebují evropští lídři především stabilní kontinuitu. A tudíž nebudou chtít improvizovat s novou tváří v čele evropské exekutivy.
Za druhé – a tím spíš – von der Leyenová ve vysoké politické funkci prokazatelně uspěla. Její bilance je pozoruhodná, zejména proto, že se jí obvykle dařilo pohotově reagovat a nacházet správné odpovědi na mimořádné situace, kterým byla nucena v době svého mandátu čelit.
Žádný z jejích předchůdců se nemusel potýkat s pandemií takového rozsahu a intenzity, jako byla ta covidová, stejně tak ani s válkou „za humny“, jakou vyvolala ruská agrese.
Společný nákup vakcín pro občany EU, společná půjčka v podobě Fondu obnovy, nákup zbraní pro Ukrajinu s využitím Mírového nástroje EU, nabídka kandidátského statusu Kyjevu – to je jen pár nejviditelnějších z mnoha společných rozhodnutí zemí EU dokazujících, že německá politička dokáže navrhovat originální a účinná řešení.
Za třetí – von der Leyenová má klíčové argumenty na své straně i proto, že ji podporuje německý politický establishment. Přestože ji nominuje strana, která je momentálně v opozici, má vysokou podporu i od tří stran stávající vládní koalice. Svou „vlajkovou lodí“ – návrhem Zelené dohody pro Evropu (Green Deal) – si získala přízeň Zelených a dalších levicových stran, a to nejen v Německu.
Žádná z vlád ostatních 26 členských zemí, s výjimkou té maďarské, nemá vůči jejímu fungování zásadní výhrady. Von der Leyenová pojímá sice pozici Evropské komise v mocenské struktuře EU velmi ambiciózně, ale zároveň jednoznačně jako službu svrchovaným členským státům.
Rozumí si s většinou premiérů a prezidentů, od Emmanuela Macrona po Petra Fialu. Působí suverénně, ale nikoli nepříjemně. Neprosazuje okatě německé zájmy, někdy spíše naopak. Ale v nejisté době je přece jen lepší mít na jedné z nejvyšších židlí v EU představitelku nejbohatšího a nejsilnějšího členského státu.
Začtvrté pak připomeňme, že je to žena, dokonce první žena, která kdy řídila Evropskou komisi. Lékařka a matka sedmi dětí. Žena rozhodná, ale i pohledná, vždy perfektně upravená, se skvělou angličtinou a vynikajícím zázemím.
Za čtyři a půl roku si získala respekt napříč „sedmadvacítkou“ i v zahraničí svou kultivovaností a dojmem silného, ale přesto umírněného sebevědomí. V každém případě je dnes větší hvězdou, než když začínala s pošramocenou pověstí nepříliš úspěšné německé ministryně obrany a s „aurou“ kamarádky kancléřky Angely Merkelové.
Von der Leyenová nemá silné protikandidáty
Podle Lisabonské smlouvy rozhoduje o obsazení funkce předsedy Evropské komise Evropská rada, tedy lídři členských zemí EU, a to kvalifikovanou většinou. Berou přitom v potaz výsledek voleb do Evropského parlamentu. V praxi se to dělá tak, že se státníci shodnou na osobnosti, která patří do vítězné „politické rodiny“, což v uplynulých dvaceti letech byla vždy Evropská lidová strana, a letos tomu bude podle průzkumů veřejného mínění také tak.
Tím učiní zadost smluvní povinnosti a je jim jedno, že si europoslanci dávají práci s nominací tzv. spitzenkandidátů za každou politickou frakci. Jejich hlasy na evropský Olymp nedoléhají.
Tak se v roce 2019 nestal předsedou Evropské komise Manfred Weber, oficiální nominant Evropské lidové strany, údajně proto, že ho „nemusel“ francouzský prezident Emmanuel Macron. Socialisté, tradičně druzí nejsilnější, se letos ani nenamáhali, protože z průzkumů vědí, že pravice europarlament tak či onak ovládne. Do čela si zvolili lucemburského veterána Nicolase Schmita, který zřejmě nemá ani vzdálenou touhu se stát předsedou Komise.
V lidoveckých řadách v členských zemích (v ČR tam patří vedle KDU-ČSL také TOP 09 a STAN) se momentálně nevyskytují těžkotonážní politikové, nejlépe bývalí premiéři či premiérky, kteří by mohli von der Leyenovou ohrozit.
Zcela nebývalá situace by ovšem nastala v nepravděpodobném případě, kdy by v EP v červnu převládli euroskeptičtí Evropští konzervativci a reformisté (ECR, v Česku ODS) či otevřeně ultrapravicoví Nezávislí demokraté (ID, v Česku SPD). Pak by se všechny zraky otáčely k italské Georgii Meloniové či českému Petru Fialovi, což jsou jediní lídři reprezentující tyto politické proudy v momentálním složení Evropské rady.
Všechny tyto úvahy se budou v příštích měsících donekonečna přetřásat, jakmile se dozvíme výsledky eurovoleb. Pokud bude lidovecký politik či politička jmenován do čela komise, bude třeba lovit ve vodách druhé a třetí nejsilnější formace pro obsazení postů předsedy Evropské rady, Vysokého představitele (šéfa evropské diplomacie) a předsedy či předsedkyně Evropského parlamentu. Až na poslední funkci o ostatních rozhoduje také Evropská rada.
V tomto kontextu, a vraťme se k von der Leyenové, bude hodně důležité, aby se do čela Evropské rady dostala osoba, se kterou si bude rozumět. Napětí mezi dosavadní předsedkyní komise a belgickým expremiérem, liberálem Charlesem Michelem, přerostlo v průběhu let v otevřené nepřátelství a stalo se tak jednou z viditelných vad na kráse vrcholného evropského počínání.
Došlo to až tak daleko, že oba nejvyšší činitelé EU spolu nikdy nikam necestují, vzájemně se jeden druhému vyhýbají a jejich týmy spolu nekomunikují, což hladkému fungování institucí EU nesvědčí. Panuje všeobecná a zřejmě pravděpodobnější teorie, že za to může spíš Michel než von der Leynová, ovšem to na výsledku nic nemění. Nemělo by se to opakovat.
Možná že i toto neustálé napětí bylo jedním z důvodů, proč von der Leyenová tak dlouho otálela, než se rozhodla usilovat o druhý mandát. Spekulovalo se o tom, že zatoužila stát se generální tajemnicí Severoatlantické aliance, v jejímž čele už rok přesluhuje bývalý norský premiér Jens Stoltenberg.
Proti se však podle listu Welt am Sonntag postavil kancléř Olaf Scholz. Týdeník napsal, že Scholz takto odbyl amerického ministra zahraničí Antonyho Blinkena, který měl před časem sondovat, zda by von der Leyenová byla pro tento post k dispozici. Kancléř měl údajně odmítnout s tím, že jde o příliš silnou funkci.
Pokud by se měly srovnat záběr a moc šéfa mezivládní, Spojenými státy ovládané obranné organizace a nadnárodní evropské instituce s obrovským rozpočtem a potenciálem zahrnujícím celé sektory ekonomiky, je řízení Komise určitě daleko náročnější. Jenže v době, kdy hrozí konflikt se stále agresivnějším Ruskem, připadá Scholzovi podle téhož zdroje von der Leyenová příliš protiruská, aby mohla příznivě ovlivňovat případná mírová jednání o Ukrajině.
V souvislosti s váháním von der Leyenové se ovšem mluvilo také o tom, že je po pěti letech obrovského nasazení unavená. A že by se jí NATO „líbilo“ i vzhledem k jejímu minulému působení v čele německého ministerstva obrany.
Objektivně vzato je předsedání Evropské komisi jedna z nejtěžších veřejných funkcí na světě. Aktivita Komise je rozpřažena od vesmíru ke kultuře a od telekomunikací k pěstování dobytka. Zahrnuje navrhování a prosazování obrovského počtu legislativních aktů, ale také kontrolu jejich dodržování a jejich vynucování.
Jen málokterý z předchůdců von der Leyenové dokázal uřídit další více než dvě desítky komisařů, z nichž každý má nejen svou žárlivě střeženou agendu, ale také své ego, často významné. A také, zprostředkovaně, čtyřiadvacetitisícový aparát, který den co den obhospodařuje zmíněnou rozsáhlou agendu.
Všechno by to mělo mít, aspoň navenek, nějakou soudržnost, nějaký řád. I toto zdání se von der Leyenové dařilo udržovat, i když za cenu nesmírného nasazení – od nástupu na podzim 2019 absolvovala 230 zahraničních cest do více než 60 zemí, předložila stovky návrhů nařízení, směrnic a rozhodnutí, promlouvala na stovkách konferencí a sympozií a podobně.
Práci podřídila vše – dokonce si zařídila malý byt přímo u své pracovny ve 13. poschodí paláce Berlaymont, což je „vlajková loď“ Evropské komise. Obklopila se několika „věrnými“, vesměs spolupracovníky z Německa, a vysloužila si pověst odměřenosti, chladu a nedostupnosti.
I její kolegové komisaři musí prý někdy čekat týdny na setkání mezi čtyřma očima; jinak s ní ovšem schůzují na zasedání kolegia každou středu. Novináři žehrají na její neochotu poskytovat bilaterální rozhovory, i na to, že jen vzácně sejde do tiskové místnosti v suterénu Berlaymontu a nechá se vyzpovídat.
Jaká bude Ursula 2?
Z řady projevů posledních měsíců bylo zřejmé, že je šéfka Komise pod stále větším politickým tlakem, aby se konečně odklonila od Green Dealu, svého největšího počinu, a zaměřila více pozornosti na konkurenceschopnost evropské ekonomiky, na podporu průmyslu, včetně obranného, na mezinárodní obchodní vztahy.
V posledních týdnech dokonce stáhla některé legislativní návrhy, které ležely v žaludku zejména zemědělcům, jiné osekala a zmírnila. Její „domovská“ EPP ji začala tlačit, aby se v roce 2026, až bude komise vyhodnocovat provádění nařízení o zákazu prodeje spalovacích motorů, vyslovila pro jeho posunutí za dnes platný rok 2035.
Už nyní jsme tedy svědky toho, že Komise slevuje ze svých návrhů, tedy že vlastně popírá samu sebe, a to pod politickým tlakem.
Pro von der Leyenovou to však nepředstavuje nebezpečnou blamáž. Vždy prosazuje maximum možného a vytváří si nouzové únikové cesty – viz přehodnocení zákazu prodeje spalovacích motorů. A levicoví i zelení napříč Unií vědí, že zelenou transformaci, kterou tato šéfka Komise rozjela a je dnes terčem stále silnější kritiky, by ani do budoucna nikdo lépe neuhájil.
Pokud bude ve funkci nadále pokračovat, zůstane von der Leyenové pro příštích pět let ještě jeden velký úkol, a to vznik „geopolitické“ Evropské komise.
Tato ambice naráží na všech stranách: na velké členské státy, na silné hráče na mezinárodním poli. Na postavu šéfa evropské diplomacie, který bude bojovat o své místo na slunci. A na předsedu Evropské rady, který se bude před světem holedbat, že on je tou jedinou skutečnou „tváří“ EU.
Půjde tedy o to, nakolik se s těmito budoucími „kolegy“ dokáže domluvit – a kam ji členské státy pustí. Protože lídři „sedmadvacítky“ mají sice rádi v čele Komise výkonného a šikovného politika, ale ne někoho, kdo by jim přerůstal přes hlavu.
