Při návštěvě ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského vyhrála zodpovědnost nad senzací. To, že se něco chystá, se šuškalo mezi politiky, bezpečnostními experty a novináři více než týden. Přesto si nikdo nedovolil událost propálit až do poslední chvíle. Lavinu článků a komentářů na sociálních sítích nakonec spustila až chyba agentury AP, která očekávanou návštěvu vyzradila pár hodin před vypršením embarga. I tak může být Česko jako důvěryhodný hostitel na sebe hrdé.
Zelenskyj je pro Rusy lákavým terčem, a tak se jeho cesty po Evropě od spojence ke spojenci úzkostlivě tají. Koneckonců Kyjev zveřejnil, že prezident unikl od začátku invaze nespočtu pokusů o atentát. V ideálním případě by se tedy měl Zelenskyj jako duch nečekaně zjevit a vyvolat překvapení nic netušícího obyvatelstva, jak se pomalu povedlo i v Praze.
Naši čerstvou zkušenost můžeme srovnat se Zelenského návštěvou v bulharské Sofii, kde informace unikla k nelibosti ukrajinské strany několik dní před příletem. V květnu se něco podobného stalo v Německu a hrozilo kvůli změně bezpečnostní situace zrušení celé návštěvy.
Všem bylo jasné, že ukrajinský prezident na svých cestách mezi spojenci nemohl Česko vynechat a jen se čekalo, kdy nastane ten správný okamžik.
Tuzemsko totiž patří mezi důležité ukrajinské podporovatele jak po vojenské, tak humanitární stránce. Poskytlo útočiště pro půl milionu válečných uprchlíků. Premiér Petr Fiala byl navíc jeden z prvních vrcholných politiků, který se objevil v bombardovaném Kyjevě, a to jen několik týdnů po neúspěšné ruské invazi. Krátce poté ho následovali další důležití čeští politici.
V Česku jsme zvyklí, že pokud vědí informaci více než tři lidé, považuje se to téměř za veřejnou věc. Úniky z vyšetřovacích spisů patří do folkloru diskuze o kauzách a uzavřené jednání vlády by se někdy mohlo rovnou streamovat na YouTube.
Do „veřejného tajemství“ příjezdu Zelenského bylo zapojeno takové množství lidí, že tak dlouho ho utajit se rovnalo skoro zázraku. Češi se nakonec ukázali jako zodpovědný národ, který chápe vážnost situace a rizika s návštěvou spojená.
Ano, našlo se pár jedinců, kteří se nechali před konečným propálením celé události unést. Zůstali ale u naznačování a volně interpretovatelných spekulací. Pak často své příspěvky – asi po upozornění – mazali. Všimnout si toho mohl jen velmi pozorný člověk.
Co se týče strategické komunikace, stát měl v některých ohledech trochu štěstí. K informacím se dostávala i média, která nic netušila o stanoveném embargu. To, že nic nevydala, bylo projevem zdravého úsudku. Když je novinář schopný zjistit informace o návštěvě snadněji než o informačním embargu, není to ideální situace.
Jak mi napsal jeden člověk z bezpečnostní komunity: „Kdyby se informace o příjezdu dostala na veřejnost moc brzy, byla by to noční můra pro bezpečnostní složky.“ K tomu sice došlo kvůli zahraniční zpravodajské agentuře, ale až v okamžiku, kdy bylo stejně celé oznámení na spadnutí. Když o něco skutečně jde, nestojí za to ani všechny lajky na sociálních sítích a statistiky čtenosti. Je skvělé vidět, že ve světě, kde řada lidí baží po pozornosti, může stále zvítězit pocit zodpovědnosti.
