Pokud si vedle sebe položíme grafy dvou jevů, které by spolu za normálních okolností neměly vykazovat jakoukoliv věcnou příčinnou souvislost, možná budeme překvapeni jak podobné, ba identické tvary mají. Ony jevy představují vývoj kurzu české koruny a vývoj covidové pandemie.
V důsledku pandemie zavedené socioekonomické restrikce pak představují zřejmě klíčové pojítko mezi oběma jevy. Do té míry, že s nadsázkou bychom mohli pro rok 2020 přejmenovat naši měnu na českou koronu. Korelace s vývojem pandemie u nás je zcela dominantní a tradiční na kurz působící fundamentální faktory jsou fakticky zcela upozaděny.
Na počátku letošního roku, kdy se pandemie ještě neprojevovala, byla česká koruna na velmi silných hodnotách, v únoru dokonce na letošním rekordu. S prvními restrikcemi, v Evropě tehdy mimořádnými, se kurz během několika dnů zcela zvrátil a dosáhl dosavadního letošního minima. Když tato opatření zavedli i jinde v Evropě a ta naše ztratila na výjimečnosti, koruna začala posilovat. To vyvrcholilo v létě, kdy jsme se jako zdánlivý premiant uchýlili k neobvyklému uvolňování restrikcí. Až přišla říjnová záchranná brzda v čase, kdy se z premianta stal covidový uličník; kurz reagoval opětovným prudkým oslabením do chvíle, kdy nás Evropa začala následovat i v tom uličnictví, naše relativní pozice se zas krapet zlepšila a kurz koruny posílil.
Krátkodobá kurzová oscilace tak rezignovala na jakékoliv fundamentální faktory. Je pro ni důležité nula–jedničkové vidění elementárních dopadů pandemie na prostou ekonomickou funkčnost. Odráží to dobu, kterou prožíváme. Doufejme přitom, že až pandemii překonáme, na kurzovém vývoji se znovu začnou podílet tradiční, racionální fundamentální faktory. Ty dovedou českou měnu opět do apreciačního trendu, odrážejícího zatím nedokonaný konvergenční proces vůči Evropě. Ale to jsme již daleko za rámcem krátkodobého výhledu.
Autor je ekonom České spořitelny
