Začátkem července 1998 zaskočilo převážnou část společnosti překvapení. Představitelé ČSSD a ODS, tehdy dvou největších politických stran, uzavřeli po patových parlamentních volbách dohodu s oficiálním názvem Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí. Opoziční smlouva, jež „slaví“ dvacáté výročí, která dala základ existenci menšinové vlády ČSSD až do roku 2002, je dodnes jedním z nejspornějších momentů polistopadového politického vývoje.
Václav Klaus, který jako šéf ODS dohodu s tehdejším šéfem ČSSD Milošem Zemanem podepsal, je stále přesvědčen, a také tvrdí, že šlo o pozitivní řešení, které ukončilo patovou situaci. Mnoho politických glosátorů naopak označuje tehdejší smlouvu za málem nedemokratický experiment, který otevřel dveře korupci a klientelismu. A v neposlední řadě se stal zárodkem nedůvěry české veřejnosti k politice. Zvlášť poslední tvrzení se ale neopírá o tvrdá fakta.
Například podle loňské studie Centra pro výzkum veřejného mínění většina občanů nejprve opoziční smlouvu vnímala negativně, s rostoucím odstupem se ale trend obrátil. Na konci volebního období byla ČSSD a její menšinová vláda vnímána jako úspěšná. Sociální demokracie také následně v roce 2002 vyhrála volby. Podle výzkumníků už zkrátka původní negativní postoje ke smlouvě přestaly hrát podstatnou roli.
O politické stabilitě v letech opoziční smlouvy se ovšem dá s úspěchem pochybovat. Otřesy bezprostředně vyvolané paktem dvou nejsilnějších partají a konkrétně pak neochota stran podpořit menšinové vládě státní rozpočet na rok 2000, nakonec přiměly v roce 1999 sociální a občanské demokraty uzavřít dodatky ke smlouvě. Toleranční patent byl jednoznačně zaměřen na oblast veřejných rozpočtů: „ČSSD se zavazuje, že na rok 2001 a 2002 vláda navrhne rozpočty s cílem mít v roce 2001 rozpočet s deficitem maximálně 20 miliard korun a v roce 2002 s deficitem maximálně 10 miliard korun. V dalším roce by měl být rozpočet vyrovnaný,“ stojí v dokumentu.
Rozpočtové deficity sice mírně klesaly, ale fiskální politika v podstatě zůstala ve starých kolejích, dál vesele běželo financování výdajů přes mimorozpočtové fondy, žádná reforma veřejných financí se také nekonala. Státní dluh narůstal.
Výročí opoziční smlouvy svádí ke srovnávání tehdejší a nynější situace. To ale není možné. I důkladné zhodnocení dohody z roku 1998 bude potřebovat delší časový odstup. Jedna věc je ale srovnatelná. Politický profit komunistů z opoziční smlouvy byl značný. Zatímco v parlamentních volbách 1998 získali 11, 03 procenta, ve volbách v roce 2002 dosáhli na 18,51 procenta.
Už ve druhých volbách po sobě tak byli třetí na pásce, ovšem s větším ziskem. Do vlády nebo k tichému spoluvládnutí je ale nikdo nezval. Ke striktním odpůrcům takového počinu patřil i tehdejší šéf ČSSD, současný prezident Zeman. Osud kabinetu na nich záleží až nyní, poprvé po listopadu 1989. O pomoc je požádal, jistě i se souhlasem hlavy státu, premiér Andrej Babiš. Díky tomu získají vliv paradoxně v době, kdy byl jejich volební výsledek nejslabší v historii.
