Srpen 1968: Největší hrozbou pro demokracii jsme nyní my sami, říká Doležal | E15.cz

Bohumil Doležal: Teď nejsou největší hrozbou pro demokracii tanky, ale my sami

Pavel Otto

Komentátor Bohumil Doležal se zamýšlí nad podobností srpnových událostí z roku 1968 se současností, kdy dosavadní politické strany střídají protestní a často autoritářská hnutí s mlhavými programy. „Podíl ruských tanků a českých kolaborantů byl na okupaci po srpnu 1968 nepřehlédnutelný. Podíl Rusů a dnešních českých komunistů na současném zhroucení demokracie je ve srovnání s tím mizivý. Uvědomme si to, prosím. Tentokrát za to můžeme jen a jen my,“ říká.

Na rozdíl od padesátých let začali v další dekádě vycházet do té doby zakázaní autoři, vznikala filmová nová vlna, na jaře 1968 zanikla cenzura. Příjezd okupačních vojsk v čele se sovětskými tanky musel být naprostý šok. Vnímal jste to tak? 

O šedesátých letech panují jisté falešné představy. Především  první „oteplení“, chcete-li otřes poúnorového režimu přišlo už kolem roku 1956. Už tenkrát leccos vyšlo. Následovala krátká „doba ledová“ a poté definitivní hroucení režimu v letech 1963 až 1968. Nešlo o „obrodu“, ale hroucení bolševické diktatury, což znamenalo více volnosti a nakonec i slábnutí vazeb na Moskvu. Příjezd tanků - šlo o ruské tanky a omezené množství jednotek ruských satelitů - tak pro mne a pro řadu mých přátel jistě znamenal šok. Připomenu, že naposledy tahle země něco podobného zažila v roce 1939, ale to jsem ještě nebyl na světě. Na druhou stranu jsme něco takového očekávali. S hrůzou, jistě.

Bylo možné v šedesátých letech hovořit o svobodě slova, možnosti vycestovat na Západ a snaze o tzv. demokratizační proces?

Svobodou slova lze to, co tu bylo od roku 1963, nazývat jen stěží. Byla to jen o něco větší volnost v nesvobodě. Cestovat na západ bylo možné jen v hodně omezené míře. A „demokratizační proces“ znamenal jen modifikaci stávajícího režimu. Pro mne byli důležitější ti, kterým nešlo o „polidštění socialismu“, to znamená poúnorového režimu, ale o více svobody a více názorové plurality bez závazného zaštiťování se „socialismem“.

Invaze do Československa byla oprávněná, míní třetina Rusů. Většina o vpádu vojsk vůbec neví

S přáteli jste pracoval v časopise Tvář. Měnil se přístup státu jako vydavatele?

Vydavatelem Tváře nebyl stát, ale Svaz československých spisovatelů, „společenská organizace“, která měla zejména v dobách rozkladu jistou autonomii. Ve vedení byli ovšem „socialisté“ a v šedesátých letech pomalu převládali ti „s lidskou tváří“.  Přesto zastavení vydávání Tváře v roce 1965 nedokázali zabránit. O tři roky pak vydávání obnovili se spoustou hloupých řečí. Lidsky je to pochopitelné, řadu z nich jsme dost kritizovali. Věcně to ale pochopitelné není. V roce 1969 pak zakázali všechny. Tedy je i nás.

Tomu, že by socialismus bylo možné reformovat a polidštit ho, jste tedy nevěřil.

Byli jsme satelit, chcete li kolonie ruského impéria, které si tehdy říkalo Sovětský svaz. Jeho závazným státním náboženstvím tehdy byl takzvaný marxismus-leninismus, poněkud upravená verze marxismu. I z toho hlediska je pro mne pojem „socialismus s lidskou tváří“ totéž jako „příšera s lidskou tváří“. Je to děsně legrační.

Jak jste prožíval Pražské jaro? Ztroskotalo kvůli tomu, že přijely tanky, nebo jsme si to zčásti zavinili i sami?

Mně, stejně jako mým přátelům, nešlo o to reformovat „socialismus“, ale vytvořit v postavení, v němž jsme byli skoro bezmocným ruským satelitem, jakýsi prostor pro svobodu a názorovou pluralitu. V tomto rámci i pro marxisty a socialisty, ale bez závazné marxleninské ideologie. Ztroskotání jsme si my Češi zavinili samozřejmě taky sami, jen je třeba říci kdo, v čem a jak.

Musí se však doplnit, že ani náhodou ne v té míře, jako jsme si dnes sami zavinili nynější zhroucení polistopadové demokracie. Podíl ruských tanků a českých kolaborantů byl nepřehlédnutelný. Podíl Rusů a dnešních českých komunistů na současném zhroucení demokracie je ve srovnání s tím mizivý. Uvědomme si to, prosím. Tentokrát za to můžeme jen a jen my. Komunistům a Rusům jen dáváme svým vyváděním šanci. To je základní rozdíl.

V Česku myšlenky pražského jara moc nerezonují, diví se francouzský Le Monde

Co pro vás bylo po začátku okupace a následné Husákově normalizaci nejtěžší? Uvažoval jste o emigraci?

Ne, nikdy. Jsem tady doma. Je to moje vlast.  A pak, Pán Bůh mne postavil sem a uložil mi, abych se snažil tady. Nemůžu dezertovat.

Jak rychle poměry přitvrzovaly? Kdy jste se poprvé střetl se Státní bezpečností?

Že jsem s ní střetl, je řečeno příliš tvrdě. Byl jsem čas od času nedobrovolným předmětem její péče. Dva výslechy jsem absolvoval už za Tváře. Za normalizace jsem je nezajímal až do Charty 77, kterou jsem podepsal. Jen dodám, že jsem odešel nejdřív do dělnické profese, pak mimo kulturu. Po mém podpisu Charty jsem měl dosti mohutný problém, pak mi zase dali pokoj. V posledních třech letech „totáče“ mne buzerovali soustavně a nepříjemně, ale to už jim docházely síly. Souviselo to se založením Demokratické iniciativy, což byla vůbec první opoziční nezávislá skupina, která rok před listopadem 1989 požádala tehdejší ministerstvo vnitra, aby ji zaregistrovalo jako politickou stranu.

 


Podívejte se na speciál webu info.cz k roku 1968 >>>


 

Byla devadesátá léta v něčem srovnatelná se šedesátými?

Ježíšmarjá ne, vůbec ne! Šedesátá léta byla doba rozkládajícího se bolševického režimu pod kuratelou Moskvy. „Větší svoboda“ byla jen druhotný efekt tohoto procesu. Od roku 1989 jsme byli parlamentní demokracie a právním státem - dnes už z nich máme jen prázdnou slupku, získali jsme svobodu a suverenitu a v podstatě důvěryhodné spojence. To všechno mělo chyby, demokracie má vždycky chyby. Není možné však naletět na hloupé řeči Andreje Babiše a různých zhrzených pravdoláskařů. Byla to demokracie a právní stát.

Proč se nám nepodařilo vyrovnat se s komunistickou minulostí?

Komunistická minulost je hrozně mlhavý pojem. Musíme se vyrovnat s tím, že jsme v letech 1945 až 1948, zároveň z hlouposti a ze zištných důvodů, bez velkého odporu strčili hlavu do ruského chomoutu. Řada z nás sdílela státní náboženství ruského impéria, tedy marxismus-leninismus, pokoušela se je a režim jenom „polidšťovat“, což v roce 1968 skončilo katastrofou, na niž dnes vzpomínáme. Jistě, tito lidé to mysleli dobře, ale většina z nich se nedokázala ke svým chybám a hříchům čelně postavit. A Charta 77 znamenala falešný kompromis, protože vlastně šlo a jde jen o lidská práva. Jistě, bylo třeba s nimi mluvit a nějak se dohodnout, ale ne na tomto základě. To, co se dělo po roce 1989 vlastně až dodnes, byl jen důsledek tohoto falešného kompromisu.

Vůdci roku 1968 se nezmohli ani na symbolický odpor. A přitom Sibiř nikomu z nich nehrozila, říká Petr Pithart

Po loňském vítězství ANO ve volbách do Poslanecké sněmovny a druhém zvolení Miloše Zemana prezidentem hovoří někteří opoziční politici o normalizaci. Není to přehnané?

Není to přehnané, spíš nedotažené. Jednoduše řečeno: tenkrát se „normalizovala“ totalita, která tu předtím byla dvacet let, dnes se bourá demokracie, která tu po listopadu 1989 byla ještě déle. Je to daleko hnusnější a taky potupnější.

V čem jsou události ze srpna 1968 aktuální a proč bychom si je měli podle vás připomínat?

Především je třeba vidět, že nám nehrozí v prvním plánu ani „komunismus“ ani Rusové. „Komunismus“ dnes už není ani v Rusku a Rusové teď na nějakou bratrskou pomoc nemají. Největší hrozba jsme my sami, protože jsme naletěli falešným mesiášům a z lenosti a z hlouposti jsme si už v podstatě zničili demokracii. Čili shoda a aktuálnost je v tom, že jsme právě uprostřed katastrofy. Oproti srpnovému týdnu z roku 1968 však nikdo neví, o co jde: Je to cílený a plánovitý sesuv české demokracie a upevnění babišovských a zemanovských Nových pořádků. Proti tomu je třeba politicky, v rámci Ústavy a zákonů, bojovat. Dokud je to aspoň trochu možné.

 

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!