Vůdci roku 1968 se nezmohli ani na symbolický odpor. A přitom Sibiř nikomu z nich nehrozila, říká Petr Pithart | E15.cz

Vůdci roku 1968 se nezmohli ani na symbolický odpor. A přitom Sibiř nikomu z nich nehrozila, říká Petr Pithart

Vůdci roku 1968 se nezmohli ani na symbolický odpor. A přitom Sibiř nikomu z nich nehrozila, říká Petr Pithart
Petr Pithart
• 
ZDROJ: E15 Anna Vackova

Vratislav Dostál - Info.cz

Chartista a politický myslitel Petr Pithart tvrdí, že za počátkem pražského jara nebyl nástup Alexandra Dubčeka do čela KSČ, nýbrž únorový útěk generála Šejny do náruče CIA. O pražském jaru hovoří jako o permanentním daydreamingu. „Byl to čas několika měsíců, kdy se jen snilo o nějakém ideálním režimu. A nemuselo se nic dělat, protože se říkalo, to až po sjezdu," vysvětluje.

Čím si vysvětlujete, že se poúnorový režim dopracoval během dvaceti let k pražskému jaru, tedy k poměrům, které měly podporu velké většiny obyvatel, zatímco my jsme se takřka třicet let po listopadu 1989 dopracovali k Miloši Zemanovi na Hradě a Andreji Babišovi v čele vlády?

Teď nám neustále ukazují plná únorová náměstí a nadšené progottwaldovské manifestanty. Řekněte mi ale, kolik z těch lidí si tehdy představovalo, že ten nastupující režim bude své oponenty zavírat po vykonstruovaných procesech do koncentráků? Možná takoví byli, ale byla jich hrstka. Leccos si tehdy nepředstavoval ani ten Gottwald, který 28. února hřímal na Václavském náměstí (po sjezdu tzv. rolnických komisí), že jestli někdo k vám do vsi přijde a bude vám říkat, že budeme zakládat kolchozy, vyžeňte ho svinským krokem, a že je to provokatér…

Pak se to ovšem zamotalo v mezinárodním komunistickém hnutí, my jsme se ocitli „na tapetě", paradoxně nás kritizovali jugoslávští komunisté (že zdejší komunisté jsou moc smířliví, sociálnědemokratičtí…), Stalin jim dal zapravdu a muselo se měnit všechno, včetně zemědělské politiky. A Gottwald začal zakládat kolchozy a nikdo ho nehnal…

Že to dneska lidi dráždí, osobně si to dokážu představit, rozjásaní lidé na únorových fotografiích si to takto ale nepředstavovali. Pak už bylo těžké z toho vycouvat, mnozí to odskákali poté, co dali najevo, že si to představovali jinak, a nakonec musela mít spousta lidí špatné svědomí. „Tohle jsme nechtěli, při první příležitosti to budeme měnit," říkali si. No, a první z nich byli umělci, z nichž mnozí byli také určitě stoupenci února 1948. Byl tam zkrátka silný motiv napravit, co jsme zvorali, co jsme dopustili, čemu jsme se podrobili, co jsme nechtěli. A byl v tom velký „drive".

Zápisník Vladana Gallistla: Komunisté mocí opilí

Třeba Slováci to takto vůbec nepociťovali. Oni nebyli zklamaní, Chtěli, jako vždycky, zacházení „rovný s rovným". Na Slovensku byl nejen obrodný proces, ale i normalizace tam byla úplně jiná. Pokud chtěli být zlomyslní, říkali, že byli jediná země na světě, kam přišel komunismus ze západu. Na Slovensku byli komunisté ve volbách v roce 1946 poraženi na celé čáře. A na český obrodný proces se proto dívali s odstupem. U nás v něm naopak mnoho lidí cítilo možnost, jak rehabilitovat sebe i socialismus.

Chtěli lidem ukázat a říct: „vidíte, toto jsme chtěli". Pak když přišel srpen, mnohým se zase ulevilo a řekli si: „no vidíte, chtěli jsme to, a zase to nejde". Pak to ale bohužel vzdali. Když si vezmete dohromady přes půl milionu vyloučených a vyškrtnutých, a oni se na nic nezmohli. Odhodlali se až s Obrodou, to už ale bylo tutový, že Gorbačov jde nějakou novou cestou…

To bylo až v roce 1988…

Ano, a oni chtěli začít ihned vyjednávat, chodili zadními vchody na ústřední výbor KSČ, a požadovali stranické rehabilitace, návraty do funkcí. Srpen 1968, to pro ně bylo vlastně takové generální alibi. Tím ale nechci říct, že v té straně nebyli v průběhu pražského jara lidé, kteří to nemysleli vážně. A nemuseli mít převážně osobní důvody.

A pokud jde o už skoro třicetiletou polistopadovou etapu?

Novináři ze západu se mě ptají, zda obrodný proces nějak ovlivnil listopadové události. Odpovídám, že vůbec neovlivnil.

A nebyla to chyba?

Uvědomte si, že mezi listopadem 1989 a obrodným procesem bylo oněch mimořádně hnusných dvacet let normalizace. A většina lidí, kteří chtěli zůstat i jen v nižších funkcích, musela pražské jaro zapřít. Museli před prověrkovou komisí podepsat, že souhlasí se vstupem sovětských vojsk, a pokud to vysloveně nešlo, navrhli jim formuli, podle které se „nechali pomýlit" a oni na to smutně kývli. Jak se potom můžete vracet k něčemu, co jste zapřel? Je to strašně těžký. To, co je, řekněme mezi 21. srpnem 1969 a listopadem 1989, to je bahno, bahno a jenom bahno.

Filip: Historie roku 1968 je zfalšována, hlavní silou invazních armád byli Ukrajinci

Selhali vůdci, kteří nebyli schopni ani gesta. Nic by je to nestálo. Nikdo z nich by nedostal kulku do týlu, nikoho by neodvezli na Sibiř. A přesto se nezmohli vůbec na nic. Tím vlastně potvrdili, že ty ony „ideály jara" asi za moc nestály. Když nestály za oběť. František Kriegel a svým způsobem pozdě, ale přece, i Zděněk Mlynář, to byli jediní dva, kdo se na něco zmohli. Jinak nikdo. Přitom to mohli udělat mnozí. A bylo by to přinejmenším znamení, že to mysleli vážně.

Ludvík Vaculík kdesi napsal, že jsme po listopadu 1989 zakládali nové poměry ze zkušenosti jak s komunismem, tak s kapitalismem. Avšak že jsme se ani z jedné této zkušenosti dostatečně nepoučili…

Ne. Máme v sobě tolik bloků, že to bude trvat ještě hodně dlouho. K nějaké důkladnější sebereflexi jsme se nedostali právě proto, že se do ní příliš mnoha lidem nechce, protože v tom sami jeli. S kým chcete rozebírat normalizaci? Kdo o tom chce mluvit? Téměř nikdo, vždyť se většina lidí prostě přizpůsobila, protože si mysleli, že musí. Oni ale konec konců nemuseli. A pokořili se, museli ztratit notnou část sebeúcty. Máme tu etapu dějin v závorce a podle mého názoru se s tím už nehne.

A soudíte, že jsou tyto bloky a nechuť se vyrovnat s normalizací součástí příčin naší současné politické krize?

Těch bloků je víc. Nestačili jsme strávit první republiku, která končila v posledních měsících hanebně. Politici tehdy připustili, aby vzal naprosto všechno do ruky jeden člověk, ani nepředstírali, že existuje parlament. Ale ani vlastně vláda! Nehlasovalo se v ní, nedělal se zápis. Asi aby nebyly rozbroje, aby nevznikaly skupinky, aby to mohl mít v ruce jeden jediný člověk…

Teprve nedávno jsem se dozvěděl, že tři ministři byli toho 21. září proti postoupení území – po přijetí ultimáta, Benešem objednaného. Tak se raději nedělaly zápisy, a tak si to museli dát dodatečně zaprotokolovat. Dlouhé roky to ale nikdo nevěděl. A jako národ jsme to nikdy nestrávili. Přečetl jsem snad ke dvacítce odbojových programových dokumentů z doby těsně po 15. březnu, skoro nikdo se tam nechtěl vracet k prvorepublikovým poměrům. Odprava až ke krajní levici. Poválečný vývoj tedy odpovídal tomuto zklamání.

Celý rozhovor čtěte v historickém speciálu Info.cz k srpnu 1968 >>>

Autor: Vratislav Dostál - Info.cz
 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!