Přes jeho intuitivní a nijak utříděný ekonomický názor mu nelze upřít, že za svými hlavními stanovisky si i v této oblasti paličatě stál. Měnil se ale svět kolem něj. A tak se ze zánovního prezidenta, který většinu obyvatelstva strašil svým pravičáckým viděním ekonomické reformy, stal exprezident, který stál nalevo i od mnohých sociálních demokratů.
Ekonomii můžeme s nadsázkou dělit na mikroekomii, makroekonomii a pak tu nejobecnější – Havlovu. Už ve slavném novoročním projevu z roku 1990 zničené hospodářství země případně popisoval dojmem z letadla, z nějž shlížel na pekelnou krajinu Slovnaftu a bratislavské Petržalky. Jeho pozdější zelená a sociální kritika tržní ekonomiky dala trochu neprávem zapomenout na jeho prvotní rozhodnou obhajobu hospodářské transformace.
Méně citovaný projev z roku 1991 nelítostně připravuje občany na malou privatizaci („nepružné byrokratické organizace by měly být rozbity“) či liberalizaci a vzestup inflace („daň, kterou musíme reformě zaplatit“). Už tehdy ale na radu spolupracovníků volá po právním rámci zahraničního podnikání u nás a jasné hospodářské politice, která by respektovala sociální a ekologické požadavky.
Když čteme o šest let mladší rudolfinský projev, kde je ekonomice věnována nejrozsáhlejší poznámka, jde vlastně o pokračování téhož. Jen s dramatickým apelem, že tato vize v podmínkách české verze kapitalismu zkrachovala.
Asi poslední velké Havlovo vystoupení k ekonomice proběhlo v roce 2006 na konferenci mladých manažerů. Jeho zelená kritika „chrámů konzumu, rozcapených jednopodlažních továren a betonové lobby“ byla jen definitivním steskem, že takto si kapitalistický svět nepředstavoval. Nikdo mu ale nemůže upřít, že stále intuitivně prosazoval totéž. Jen okolnosti ho jednou pasovaly na pravičáka, jindy na intrikujícího centristu a nakonec na zeleného levičáka.
Havlův odkaz české ekonomice ale nespočívá jen v jeho nahodilých úvahách o hospodářské správě země. Nezapomeňme ani na jeho zcela praktickou bitvu o nezávislost České národní banky z let 2000 a 2001. Nejprve šťastně prosadil do čela Zdeňka Tůmu a pak si proti vládě i parlamentu u Ústavního soudu vymohl zrušení několika paragrafů z novely zákona o ČNB. Kdo ví, kde bychom dnes byli s guvernéry dosazovanými vládou a s maximálními úrokovými sazbami stanovenými zákonem.
I když z jeho vysněné zelené sociálně-tržní ekonomiky možná zbyla jen vize, zásluhu na uchování nezávislosti ČNB Havlovi nikdo upřít nemůže.
