K hrstce ekonomů, kteří předvídají krizi za každým rohem už desítky let, se začínají přidávat zástupy veřejnosti, které mluví o přicházející recesi. Možná už v ní dokonce jsme. Do ekonomických komentářů se začalo po delší době vracet jedno z nejčastějších ekonomických klišé, tedy přirovnání současné situace k závislosti. Přichází kocovina?
Vlády závislé na drogách v podobě levných peněz se opakují napříč knihami a články, až to začíná být téměř úsměvné. Logika toho přirovnání je ale jednoduchá. Minimálně za poslední dvě dekády jsme si až příliš zvykli na měnovou politiku velkých centrálních bank. Ty začaly svou politiku obracet, a není proto divu, že dnes všechno padá a ještě padat bude. Navíc už nejde jen o sazby, ale o měnovou politiku obecně, dnes typicky o kvantitativní uvolňování, tedy o masivní nákupy státních dluhopisů centrálními bankami.
Podívejme se na Spojené státy, kde se psaly dějiny hospodářských krizí minimálně od minulého století. Předposlední delší krize v roce 2001 přišla po rok a půl dlouhém zvyšování sazeb. Praskla internetová bublina a v reakci na to a na 11. září americká centrální banka sazby rekordně snížila. Nově podpořený investiční optimismus proudil žilami ekonomiky, dokud nezačaly růst inflační tlaky a centrální banka musela po dlouhé dva roky sazby pomalu zvyšovat. Ekonomiku to podlomilo a sazby začaly v polovině roku 2007 klesat. Nestačilo to. Na konci roku dorazila největší ekonomická krize od 30. let.
Reakce byla předvídatelná, tedy další masivní dávky umělého optimismu. Nejenže spadly sazby na rekordně nízkou nulu, ale zapojilo se také kvantitativní uvolňovaní a vlády se přidaly s rozdáváním peněz na dluh. Když to začalo zvyšovat inflaci, sazby musely růst a opojení mizelo. Ekonomové varovali před možnou recesí, trhy padaly o desítky procent a situace byla natolik špatná, že americká centrální banka začala v polovině roku 2019 tržní opium ještě dodávat, respektive sazby šly opět dolů, aby zabránily krizi. Už tady ji viděl leckdo za každým rohem.
Krize přišla nečekaně v podobě pandemie, ale reakce byla stejně předvídatelná. Americká centrální banka doplnila optimismus, jak jen to šlo, i když moc prostoru neměla. Na pomoc tedy přispěchala americká vláda, ale nejen ona, podobné to bylo všude po světě. Peníze tekly proudem, zjednodušuje se občas, ale není to daleko od pravdy. Pandemie byla samozřejmě specifická, ale to i všechny recese před ní. Zjednodušit tak komplexní jev, jako je hospodářský cyklus, jen na jednu proměnnou, je akademické rouhání. Ale úrokové sazby jsou možná tím nejviditelnějším, co hýbe ekonomikou.
A možná i více než kdy jindy. Zvykli jsme si, a není tedy divu, že se mnozí snaží současnou situaci přirovnat k drogové závislosti. Dnes více než kdy jindy padá všechno. Najít výdělečnou akcii je téměř nemožné. Drtivá většina akciových titulů spadla o více než 20 procent a je tak v medvědím trhu. Výprodeje jdou ruku v ruce s očekávaným růstem sazeb. Je jen otázkou času, než se panika přelije do reálné ekonomiky v podobě vyšší nezaměstnanosti a propadu produkce.
Centrální banky to samozřejmě moc dobře vědí, ale když se jim utrhnou inflační očekávání, nic jiného nezbývá. Proto se snaží postupovat co nejopatrněji a neukončit zábavu náhle uprostřed noci. Mluvit dnes o krizi nemusí být nutně věštění z křišťálové koule, jen pohled zpět do minulosti a sledování vzoru, který se až příliš nápadně opakuje.
