Do médií se vrací termín, na který se v posledních desítkách let prakticky zapomnělo a vyprávěl se pouze studentům jako historická a teoretická zajímavost. Stagflace je britský termín z roku 1965, který jazykovou hrátkou popisuje zvláštní situaci vysoké inflace ve stagnující ekonomice.
Situace je to zvláštní kvůli tomu, že obvykle jsou inflace a stagnace protichůdné jevy. Když ekonomikou proudí nové peníze a nafukují se ceny, obvykle se tím i roztáčejí kola obchodu a ceny rostou spolu s celou ekonomikou. Naopak propady ekonomiky jsou obvykle spojeny s obavami z deflace, tedy klesajících cen. Stagflace by měla nastat výjimečně. Nicméně není potřeba dlouho vysvětlovat, že to, co se dnes kolem nás děje, je učebnicově výjimečné.
Všechny ty nové peníze, které se do ekonomiky skrze úvěry napumpovaly, začaly nepřekvapivě nafukovat ceny akcií, nemovitostí a dalších aktiv, ale dopad na ceny spotřebního zboží se předpokládal mnohem menší. Když ve Spojených státech vyskočila inflace nad pět procent a v eurozóně na tři procenta, otázka stagflace se dostala opět na pořad dne.
Mnozí z nás spoléhali možná až příliš na to, že s ústupem pandemie ekonomika opět poroste a lidé zaparkují nové peníze spíše v investicích než ve spotřebě. Z velké části se to opravdu stalo, ale vyšší peněžní zásoba se promítla i do cen. To navíc v době bezprecedentních šoků na straně nákladů. Stojící lodě v čínských přístavech, nedostatek kontejnerů, vysoká cena dřeva a dalších materiálů, krize na trhu s čipy, nízký zájem o vakcíny, delta mutace koronaviru a další faktory přispěly k tomu, že ekonomika nezačala růst rychlejším tempem. Naopak ještě přilily do ohně rostoucích cen.
O stagflaci nemluví jen ekonomové jako Kenneth Rogoff, ale na titulky novin se s tímto pojmem čerstvě dostal i bývalý italský premiér Mario Monti. Podle trendů na Googlu si strašáka stagflace zatím veřejnost příliš nevšímá, ale „inflaci“ vyhledávají lidé nejvíce od konce roku 2007, kdy začala ničivá ekonomická krize. Od 70. let 20. století se toho ale mnoho změnilo. Tehdejší centrální banky nešlo až na výjimky označit za nezávislé, jejich cíle i metody nebyly jasně ukotvené, a hlavně neměly s podobnou situací žádné zkušenosti. Dokonce i americká centrální banka se chovala dnešní optikou nepochopitelně, když rostoucí ceny svou politikou dále podporovala.
Stagflace je problematická a lze ji snadno označit za strašáka, protože je na ni obtížné reagovat standardními nástroji. Inflaci by se tradičně centrální banka bránila zvyšováním úrokových sazeb, tím by ale začala podvazovat hospodářský růst a podpořila pokračující stagnaci, či dokonce ohrozila ekonomiku recesí. V Evropě by dokonce vyšší sazby mohly pro některé státy znamenat riziko bankrotu. Centrální banky, a zejména americký Fed tak musejí volit kombinaci dalších nástrojů včetně opatrného ujišťování, že mají situaci pod kontrolou a je pouze dočasná. Lehce pozměňují své cíle. Fed s vysokou pravděpodobností začne snižovat objem nakupovaných státních dluhopisů. Bude to ale stačit?
Nemusí. Klíčová bude role vlád, které mohou snahy centrálních bank podpořit, anebo pohřbít. Stagflaci nahrává pandemie, která politiky bojující o hlasy voličů tlačí k nadměrnému utrácení a občas i k přímému rozdávání peněz na podporu spotřeby. To pochopitelně tlačí ceny ještě více vzhůru. Pandemická opatření k tomu navíc přispívají ke stagnaci. Prakticky to znamená jediné – pokud nezvládneme překonat pandemii, měli bychom se vážně obávat stagflace.
