Již v počátečních dnech ruské invaze na Ukrajinu začaly zaznívat hlasy o tom, že osud Ukrajiny je prakticky zpečetěný a místo odporu by vedení země mělo usilovat o kapitulaci, aby zachránilo životy obyčejných lidí. Přece jen ukrajinská armáda co do počtu, technického vybavení i dle celé řady jiných faktorů zaostává za Ruskem, a tak nemá šanci se ubránit. Ve veřejném prostoru zaznívají i hlasy „realistů“, kteří poukazují na značné riziko eskalace, pokud by se NATO rozhodlo Ukrajinu vojensky podpořit.
Tyto rovnice ale neplatí. Vzdát se napospas silnějšímu – bez boje – není zárukou zachráněných životů ani lepších zítřků. Sovětsko-finská válka, americko-vietnamská válka či první rusko-čečenská válka jsou jedněmi z mnoha vojenských konfliktů, kdy objektivně silnější strana nebyla schopna dosáhnout jasného vojenského vítězství. Odpor je v takových případech pro slabší stranu sice nesmírně bolestivý, může ale vyústit ve strategické vítězství: v situaci, kdy silnější strana není vzhledem k vyčepání schopná pokračovat ve vojensky, politicky či v ekonomicky příliš nákladném vojenském angažmá.
Zatímco Finové, kteří se postavili mnohonásobné sovětské přesile, přišli o tisíce životů i o východní oblasti země, podařilo se jim uchovat si státnost. Jejich kapitulace by s největší pravděpodobností přinesla značné utrpení včetně tisíců lidí deportovaých do sovětských gulagů, popravených i tisíců finských kluků, kteří by v následné válce s Německem museli narukovat do sovětské armády i položit životy za „sovětskou vlast“.
Blesk Podcast: Ukrajinky na prodej? Válka pomáhá obchodu s bílým masem
Když Ukrajinci složí zbraně a vzdají se své země, jejich synové – i oni sami – možná padnou v budoucích imperialistických válkách Kremlu. Jejich kdysi svobodná země – se všemi problémy i nedostatky – se promění ve vojenské vězení bez jakýchkoli občanských svobod, v ekonomicky stagnující zemi izolovanou od světa. Příklad druhé rusko-čečenské války ukazuje na masové represe, které následovaly po vojenském obsazení vzpurné republiky ruskou armádou a čečenskými kolaboranty: tisíce mužů byly popraveny či se „ztratili“ bez soudu, tisíce jejich příbuzných byly zabity, život statisíců se proměnil v peklo, při kterém se vyjádření názoru trestá i smrtí. Čečenští povstalci, kteří v nultých letech pod neúměrným tlakem kapitulovali či přešli na stranu Moskvy, aby si zachránili životy, dnes umírají za „ruský svět“ v polích Ukrajiny. Nejde jen o formální dominanci jedné země nad druhou, jde o realitu okupace: připravenost utrpět v nadcházejících letech ztráty na životech a občanských svobodách.
Pokud se dnes někdo domnívá, že Rusko – při mentálním nastavení svých elit – nepovede nové války, aby rozšířilo své hranice, dopouští se sebeklamu: tyto války pravděpodobně přijdou dříve, než mnozí připouštějí, protože jeden imperiální triumf vede k potřebě dalšího. Dobytí Čečenska na počátku století vedlo v roce 2008 k podrobení Gruzie, což následně přispělo k anexi Krymu a válce na Donbasu v roce 2014. A následně k pokračující invazi na Ukrajinu. Jedná se o logiku toho, jak se říše udržují při životě a Putinovo Rusko není v tomto ohledu ničím jiné. A dnešní Rusko – s jeho stále silnější militaristickou rétorikou, odporem k Západu a s prohlubující se sociálně-ekonomickou situací kladenou za vinu Západu – se těžko zbaví expanzionistických choutek směrem ke svým bývalým koloniím.
Západní země, které by pouze nečinně přihlížely ruské agresi na Ukrajině, aniž by jí poskytli hmatatelnou podporu, by se podle této logiky jen stěží vyhnuly „velké válce“ ve střednědobém horizontu. Tento přístup by byl hodnocen jako slabost i uvítání k tomu, aby si Moskva prosazovala další ústupky od Západu: nejprve ve zbytku postsovětského prostoru, poté podél východního perimetru členských států NATO.
Autor je politolog, FSV UK
