Hranice mezi veřejným a soukromým se často stírají, zamlžují, stávají se nepřehlednými, ale ekonomie pro toto chování již od dob školy veřejné volby má své vysvětlení – zpravidla vždy lze dohledat koncového beneficienta takového jednání. Ano, jednání, nejde o to, co je přiznaný záměr (natož veřejně přiznaný), jde o to, co je záměr dokonaný Vaší aktivitou, jak již před sto lety vysvětloval ve Vídni Mises a v sousedním Brně Engliš: lidské jednání je vždy účelné.
Existuje řada případů, kde lze vést při o tom, co ještě je statkem soukromým a veřejným. Není to však případ jasně měřitelné spotřeby, která je omezitelná a rivalitní, například spotřeba řízků, piv, elektřiny nebo plynu. Naopak veřejný statek definuje to, že jeho spotřeba je nerivalitní a z jeho spotřeby nelze spotřebitele efektivně vyloučit. To je například využívání veřejných komunikací nebo lesů k procházkám.
Označovat elektřinu za veřejný statek je nebezpečné a dvojnásob to platí, když je to ve jménu energetické bezpečnosti. Proč obhájci elektřiny či tepla jako veřejného statku neoznačí za veřejný statek i plyn? To už by vedlo k zamyšlení, kde se ten plyn vezme a co to bude stát a v jaké měně?
Palivo ze slunečního svitu a vzduchu
V Česku se mluví o energetické bezpečnosti dlouho a hodně, ale o skutečnou veřejnou debatu se zatím nikdy nejednalo, zatím to vždy bylo jen předvolávání hesel vlajkonoši a jejich opakování publikem. Energetickou bezpečnost nám mají zajistit nové jaderné bloky, na které budeme čekat 15 až 20 let, než nám je postaví zahraniční dodavatel, ještě nedávno byl objektivním favoritem Rosatom.
Rosatom jsme vyřadili, ale ruské myšlení a design projektu nikoliv, spoléháme na jeden velký projekt v Dukovanech, následovaný druhým podobným v Temelíně, který pod vedením rady starších zasloužilých energetiků či ještě lépe politiků – spasitelů postavíme a vše bude zalité sluncem.
Obdobnou a ještě o řád horší sázku udělali Němci, jenže ji udělali i pro nás a za nás a s námi – sázku na jednu, respektive dvě roury na zemní plyn z Ruska, generacemi německých národohospodářů a politiků vysněné kolonie, bez jejíhož vytěžení není rozvoj Německa možný. Evropská unie v téže době vsadila ještě před kritizovanými komplexnějšími dokumenty Green deal a Fit for 55 na dotace do obnovitelných zdrojů jako na hlavní nástroj dekarbonizace.
Energetické politiky minulé dekády v Česku, Německu i Evropě sázely na jednu kartu, tedy vždy zahrnovaly jeden velmi koncentrovaný „single point of failure“ – jeden bod, na kterém vše může ztroskotat. A to je definice rizikovosti, nebezpečnosti. Energetickou bezpečnost nám proto nezajistí ani jeden státní obchodník s elektřinou, státní tarif, respektive jeden centrální úřad, který bude řídit výrobu a distribuci elektřiny či dalších energií jako veřejného statku.
Energetická bezpečnost Česka spočívá v diverzifikaci zdrojů, distribučních tras a řešení obecně, což vždy zajistí jedině konkurenční prostředí mezi poskytovateli privátních statků. Naopak výstavby infrastruktury – zejména přenosových a distribučních soustav, ale například i nabíjecích stanic pro elektromobily – nechť se ve větší míře chopí stát či municipality a uspořádají soutěže o její nejefektivnější využití mezi privátními firmami – nájemci infrastruktury.
Současně je třeba dbát o co nejvyšší energetickou soběstačnost, ale vědět, že to není synonymum termínu energetická bezpečnost a že bezpečnost nám přinese naše nepostradatelnost v energetice Evropy. Problém Ukrajiny byl v tom, že se díky North Stream I a II stávala postradatelnou.
V rámci bezpečnosti širší i té energetické je třeba také myslet na sociální smír ve společnosti a vždy držet pevnou sociální síť, kterou nepropadnou ani ty nejchudší domácnosti. Česko ve dvacátých letech 21. století není země, kde bychom mohli připustit energetickou chudobu. A tato sociální ochrana, respektive síť proti energetické chudobě je veřejným statkem, tedy veřejnou službou. Nikdy to však nesmí být individuální spotřeba elektřiny jako taková, to bychom brzy na tu sociální síť neměli.
Autor je zakladatel skupiny Amper
