Výprava šéfa Senátu Miloše Vystrčila na Tchaj-wan vyvolala ostré reakce Pekingu. Což se dalo čekat. Vzhledem k iluzi česko-čínského přátelství, která se tu v uplynulé době hlavně přičiněním Pražského hradu vytvářela, ale mohla míra rozhořčení překvapit.
Miloš Vystrčil podle čínského ministra zahraničí Wanga I překročil červenou linii. O den dříve zas šéf čínské diplomacie předsedovi horní komory českého parlamentu vzkázal, že za výlet do Tchaj-peje zaplatí vysokou cenu. Silná slova, která ovšem zapadají do obvyklého chování představitelů Pekingu.
Jednak odražejí citlivost na to, co v Číně považují za porušování územní celistvosti či rovnou podporu separatistických tendencí. Ať už jde o Tibet, Sin-ťiang či právě Tchaj-wan, byť ostrov je ve výrazně odličném postavení. Mimochodem podobně ostře v úterý čínský ministr reagoval na německé výhrady vůči chování čínských úřadů v Hongkongu.
Připočíst je také třeba historickou nedůvěru Číny vůči okolnímu, zvláště pak západnímu světu. A zapadnout by nemělo ani to, jak lehce Peking rezignuje na jakoukoliv snahu vytvářet zdání „přátelské velmoci“. Částečně lze takové podrážděné reakce označit za sílu zvyku, spíše však jako potřebu demonstrovat sílu jako takovou. Bez ohledu na dojem, jaký to vyvolá.
S tím vším bylo potřeba při rozhodnutí navštívit Tchaj-wan na tak vysoké politické úrovni počítat. A když už se cesta uskutečnila, tak trvat na její oprávněnosti. A na čínské výhrůžky patřičně reagovat – bez emocí, ale rozhodně a sebevědomě.
Peking ve svém rozhořčení zatím „nezklamal“. Praha ve svých reakcích také alespoň z většiny dostála svým očekáváním, podpory se nám dostalo i od některých evropských zemí. V tuto chvíli je samozřejmě otevřené, jakým způsobem se čínské hrozby zhmotní – mohou vyšumět do ztracena, ale stejně tak se můžou projevit například ztížením přístupu českých výrobků na čínský trh.
Přinejmenším jsou ale karty na stole. Jak ty čínské, tak ty české.
