Glosa Petra Peška: Gott mit uns

Karel Gott při vyhlášení ankety Český slavík v roce 2017

Karel Gott při vyhlášení ankety Český slavík v roce 2017 Zdroj: Profimedia

Veřejné rozloučení s Karlem Gottem na Žofíně
Veřejné rozloučení s Karlem Gottem na Žofíně
Karel Gott
Karel Gott na koncertě v Příbrami
Karel Gott na plese v roce 2018
7
Fotogalerie

Příznivci, odpůrci a zřejmě i ti, kterým byl Karel Gott šumafuk, asi musejí uznat, že „Mistr“ byl v mnohém fenoménem. A výjimečné jsou tudíž i okolnosti jeho pohřbu. Nejen z kulturního, ale i řekněme politického, historického, sociologického a možná i psychologického hlediska. Nevypovídá to ani tak o něm, jako spíše o jeho okolí.

V první řadě jsou to samozřejmě oddaní fanoušci, kteří se v dlouhém zástupu přišli svému idolu naposledy poklonit. Mnozí z nich si do něj promítli svůj vlastní život. Mládí, chvíle často pomíjivého štěstí, ale i svá vlastní selhání (ano, ta zpropadená Anticharta atd.) a konformní soužití s jakýmkoliv režimem. Prostě schopnost to vše ignorovat a v zájmu něčeho krásného, „vyššího“ se sklonit či se povznést nad trable každodenního života. Říkejme tomu, jak chceme.

Je to pro ně samozřejmě také příležitost dotknout se fenoménu „Kája“. Mít i v té poslední minutě pocit, že jsou alespoň malinkou součástí zpěvákova úspěchu a slávy. Že jsou součástí tohoto ojedinělého mýtu. Neváhají kvůli tomu sedět dlouhé hodiny na rybářské stoličce před branami Žofína, cestovat hodiny přes celou republiku či dokonce ze sousední země. A potom se vrátit domů a žít si znovu svůj život.

Podobně jako tomu bylo za jeho života, tak pochopitelně i smrt Karla Gotta rozvibrovala přijímače signálů lidové popularity u mocenských špiček. Začalo trumfování, jaký pohřeb mu bude vystrojen. Snaha uctít zmiňovaný fenomén se zjevnou snahou trošku se na té slávě přiživit. Na rozdíl od oddaných fanoušků ovšem nikoliv interně, ale naopak okázale. Po závanu rozumu se alespoň záměr se státním pohřbem změnil v patřičnější pohřeb „jen“ se státními poctami.

Zůstala nicméně oficiální rozlučka v katedrále sv. Víta, která – ve vší úctě k zesnulému – je určena osobnostem jiného rázu. Podobně důstojné to mohlo být například i v Rudolfinu, jak také zaznělo během debaty. Tímto opěvováním Zlatého slavíka „na sílu“ se možná trochu potěšili jeho obdivovatelé. Spíše ale pobouřili ti, kteří ho sice zrovna nemilovali, ale nijak jim nevadil. Pokud Karel Gott ve své éteričnosti dokázal působit jako jakýsi překlenovací a propojující prvek, toto zapůsobilo spíše jako efekt zcela opačný.

Tápaní špiček moci bylo vlastně svým způsobem i odrazem neschopnosti většinové společnosti vyrovnat se s vlastní minulostí, která se v mnohém časově kryje se zpěvákovou érou. Anebo snahou vše špatné vytěsnit. Žít ve světě, kde jde každý den hezky. Kde zní jen ten výjimečný, božský hlas. Který nyní utichl.

Kde bude mít Gott hrob? >>>