Premiér Andrej Babiš došel k závěru, že v zahraniční politice není dost v obraze. A místo toho, aby s žádostí o pomoc šel do Černínského paláce, obrátil se rovnou na Pražský hrad.
Výsledkem je přibrání Rudolfa Jindráka, který již působí jako šéf zahraničního odboru prezidentské kanceláře, do premiérova poradního týmu. I tak se dá tento krok číst.
Vlastně by to měla být jen pozitivní zpráva. Je správné, že předseda vlády chce zvýšit své povědomí o zahraničněpolitických tématech. V české diplomacii navíc dlouhodobě panuje kakofonie živená jednotlivými složkami moci. Takže by to i z těchto důvodů měl být krok správným směrem. Přesto vyvolalo nové angažmá Rudolfa Jindráka pochopitelné otazníky.
V neposlední řadě je to on sám. Zaprvé zkušený dlouholetý diplomat, který vyniká znalostmi Německa a potažmo i celé střední Evropy. Který „klidní“ zahraničněpolitická extempore Hradu a má již s poradenstvím pro premiéry zkušenosti (pracoval pro Bohuslava Sobotku). Zadruhé ale také někdo, kdo se v mládí upsal KSČ, na ministerstvo zahraničí nastupoval v 80. letech za jednoho z čelných představitelů komunistické nomenklatury Bohuslava Chňoupka a později se kvůli výjezdu do zahraničí zapletl i s StB. V lecčems je tu podobnost s životním příběhem pana premiéra…
Pro současnost je ale důležitější právě posílení zahraničněpolitické linky Pražský hrad – vláda. Na tom by nebylo nic špatného, a to i kvůli výše zmiňované potřebě překlenout kakofonii v české diplomacii. Zároveň se ale nabízí logická otázka, co to znamená pro vliv ministra zahraničí Tomáše Petříčka a jeho úřadu.
A byť to může někomu vzhledem k postojům současného šéfa diplomacie přinejmenším nevadit, je třeba to vnímat i jako další centralizaci moci uvnitř vládních struktur. Byť jde „jen“ o poradce.
