Prezidentu Milošovi Zemanovi se podařilo to, co má tak moc rád – rozčeřit politické vody a přitáhnout na sebe pozornost. Stačilo naznačit otálení s přijetím demise ministra kultury Antonína Staňka, k čemuž mu dodali munici i další zúčastnění. Není to ale nic tragického a s ohledem na chování hlavy státu v polistopadové éře ani nic nového.
Nejdříve pro připomenutí, co na tuto situaci říká Ústava ČR: „Prezident republiky jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi.“ Neboli, na první pohled jasné a jednoduché. Ovšem jen zdánlivě. Jelikož není řečeno, zda a kdy tak musí učinit, hlavy státu této možnosti dát nohu do uzavírajících se dveří ústavnosti rády využívají. A nikoliv pouze Miloš Zeman, který kromě svého voluntaristického naturelu cítí v zádech díky přímé volbě i podporu milionů lidí.
Motivy tří polistopadových prezidentů, proč otálet s demisí ministrů či premiérským návrhem na jejich odvolání, se různily. Někdy šlo o pocit zodpovědnosti, jindy o politickou hru či ojedinělou příležitost ukázat, že hlava státu není jen tím kladečem věnců. Či kombinace všeho. Stačí malý pohled do nedávné historie.
Například Václav Havel odmítal přijmout demisi Jana Rumla, váhal u Josefa Zieleniece či Jana Kalvody a až na opakovanou žádost tak učinil u Jiřího Skalického. Václav Klaus nepřijal demisi hned čtyř ministrů ve vládě Stanislava Grosse (tří za KDU-ČSL a jednoho za US-DEU), licitoval u rezignace tří členů vlády za Věci veřejné a při výměně ministra průmyslu ve Špidlově vládě mimo jiné požadoval, aby nominant, v tomto případě Milan Urban, ovládá alespoň jeden světový jazyk.
Otálení prezidenta s přijetím demise či návrhu na odvolání vždy vyvolává debatu o tom, nakolik je či není tento postup hlavy státu v souladu s Ústavou ČR. Nejinak je tomu i u nynějšího postupu Miloše Zemana. Na jeho obranu je ale kromě historické zkušenosti třeba říct, že zatím se nesnaží základní zákon ani ohýbat, ani napínat. Pokud chce s rezignujícím Antonínem Staňkem (a jeho stranickým šéfem Janem Hamáčkem) mluvit za týden, tedy tři dny před deklarovaným odchodem ministra kultury, není to žádná ústavní krize.
Byť je samozřejmě jasné, že Miloš Zeman neodolá žádné příležitosti, aby se nepokusil posílit svůj ústavně omezený vliv. Tento okamžik si užije, stejně jako možnost poškádlit svoji „oblíbenou“ ČSSD (a také být slyšet při schvalování rozpočtu, mimochodem).
Podobně je nejasná situace kolem odchodu Antonína Staňka výhodná pro premiéra Andreje Babiše. Sice vyhověl ústavním pravidlům a jeho rezignaci předal, neopomněl si ale opět šťouchnout do svého koaličního partnera podotknutím, že demise byla „nestandardní“ a s náznakem nátlaku. Proč ji tedy přijímal?
Jak bude pokračovat hra o výměnu ve vládě, se dozvíme příští týden. Pokud by se vše protahovalo, je více než pravděpodobné, že stejně jako v minulosti si premiér Babiš umyje ruce a bude to prezentovat jako spor Hrad-ČSSD. Pokračující přetahovaná kolem ministra kultury může být také výhodná pro odvracení pozornosti od jiných, závažnějších problémů. Ale nepředbíhejme. Třeba půjde prezidentovi i ostatním zúčastněným o uklidnění situace. Třeba.
