Má smysl vyvolávat hlasování o nedůvěře vládě? Tedy za situace, kdy k tomu nemusí být dost hlasů a při složení Poslanecké sněmovny, které žádnou výrazně lepší variantu nenabízí? Má, ovšem za některých podmínek. Jednou z nich je skutečně nalomená ČSSD.
Opozice o svém dalším postupu bude jednat až v úterý. I kdyby se na pokusu svrhnout vládu shodla celá (a SPD se k tomu připojila „po vlastní ose“), bez hlasů ČSSD či KSČM by to naději na úspěch nemělo. Příliš častým vyvoláváním hlasování o nedůvěře by se navíc tento nástroj devalvoval a opozice by mohla začít být tak trošku pro smích.
Větší naději na úspěch by mohlo mít, pokud by o důvěru požádala sama vláda. Není to totiž totéž. Ať už potřebným počtem hlasů (pro nedůvěru je potřeba nadpoloviční většina všech - tedy 101 – u důvěry jen nadpoloviční většina přítomných), anebo významem. Některým váhajícím koaličním či kvazikoaličním poslancům se totiž hlasování proti nedůvěře vysvětluje líp („Nechtěl jsem chaos a pád vlády, není plán B“) než její aktivní podpora za situace, kdy premiér čelí čím dál více problémům. Jenže Andrej Babiš si pro důvěru nepůjde, přinejmenším zatím. Nemá důvod a hlavně nemá chuť.
Takže opozici zbývá šance, že dá dohromady alespoň „stojedničku“. K tomu ale potřebuje buď hlasy KSČM, což je vzhledem ke spokojenosti komunistů s jejich současnou pozicí tichého podporovatele vlády prakticky vyloučené. Anebo právě sociální demokraty. Ti sice svému většímu koaličnímu partnerovi stále častěji okopávají kotníky, setrvání u moci je ale pro ně existenčně důležité. Jakkoliv to s jejich občas vyostřenou rétorikou může vypadat, že si hledají důvod pro odchod. Příkladem jsou reakce kolem auditních zpráv, bankovní daně či pondělní výhrůžky ohledně případného zvolení Michala Semína do Rady ČTK, viz zde. Přinejmenším může nicméně jít o snahy utišit hlasy uvnitř strany, kterým pokračující koalice s hnutím ANO, s komunisty a občas SPD v zádech není po chuti.
Proti brzkému pádu vlády vypovídá i to, že neexistuje nějaká zřetelně lepší či alespoň jiná varianta. ODS mluví o případné vládě na stejném půdorysu, ale s jiným premiérem – což je ale Andrejovi Babišovi proti srsti a smířil by se s tím až v krajní situaci. Okamurovci zase sní o svém vstupu do vlády místo ČSSD, případně o vládě „odborníků“ naplňujících i jejich program – což také asi zrovna není na pořadu dne.
Hlasování o důvěře by tak za současné situace bylo pro opozici především demonstrací toho, že se snaží. A testem, zda se vládní či podpůrný tábor nedá nějak zviklat. Zatím to tak ale nevypadá. Jakkoliv i shození vlády Mirka Topolánka v březnu 2009 zprvu čekal málokdo.
