Je druhá půlka července, a Česká republika pořád neví, koho poslat do Bruselu jako člena příští Evropské komise. Původně ohlášený, už jednou v komisi ověřený Pavel Telička to nebude, zkušená europoslankyně Zuzana Roithová taky ne. Šance, že by stávající eurokomisař pro rozšíření Štefan Füle v paláci Berlaymont setrval a získal nějaké „seniorní“ portfolio, je iluzorní - už proto, že dotyčný jakékoli prodloužení svého angažmá rázně odmítá.
Iluze o ekonomickém fleku
Zbývají ekonom a bývalý ministr financí Pavel Mertlík, kterého chtějí sociální demokraté a odmítá hnutí ANO, a šéfka rezortu pro místní rozvoj Věra Jourová, jež se specializuje na evropské fondy - a již někdo v úřadě na Staroměstském náměstí zoufale nechce. Nicméně i s jejich jmény a nominacemi je spojováno několik iluzí.
První je o tom, že jeden či druhý mohou dosáhnout na některý ze zajímavých postů v unijní exekutivě. Nejlépe na „ekonomický flek“, jak si přeje premiér Bohuslav Sobotka. Omyl, nedosáhnou. Proti mluví hned několik důvodů.
Ekonomická křesla byla, jsou a budou doménou eurozóny. Toto pravidlo potvrzuje Estonec Siim Kallas, jehož země vstoupila do měnové unie v lednu 2011 a on dohlíží na sektor dopravy. Česko do eurozóny nepatří a hned tak patřit nebude. To je limit od samého začátku.
A některá z opravdu význačných ekonomických kompetencí, jež mají v rukou Němec, Francouz, Rakušan, Španěl či Fin, by nejspíš Praze nepřipadla ani za předpokladu, že by měla v rukávu odborníka na slovo vzatého. Paní Jourová ani pan Merlík, při vší úctě, experty takového kalibru nejsou. Debata debata „co by kdyby“ v tomto bodě končí. Nehledě na politický kalibr současné nominační tahanice. Do první komise dodala republika přístupového vyjednavače a poté expremiéra, do druhé někdejšího ministra pro Evropu. Jenže teď?
My nic, to Brusel
Druhý směr úvah, počítající s konzultací se zvoleným předsedou komise Jean-Claude Junckerem, naopak jistý smysl dává. I když jen v omezené míře.
Juncker, bude-li chtít, může převzít od vlády Černého Petra v tom, že za ni rozhodne. Třeba náznakem, že by raději bral ženu. Praha by vyvázla s výmluvou, že kandidáta měla a rozhodl někdo jiný. Přesně jak se to v Česku léta nosí: to oni v Bruselu, my nic. ANO by mohlo lépe čelit nařčením, že chtělo Jourovou z MMR vyštípat (vždyť si ji vybral Juncker). A Sobotka by mohl Junckerův náznak využít pro hledání „paní za ČSSD.“ Ne že by se o nějaké vhodné vědělo, ale jedno přísloví říká, že kdo hledá, nejde.
To jsme ovšem u osoby, ne u postu. Tady je jisté jedno: Česko nějakou agendu mít bude. Jakou, ví Bůh. Jaká by taky měla být, když se nejsme schopni domluvit, kdo má do Bruselu jít? Natož proč…
Spolek konsensu
Hledání nového českého eurokomisaře dokládá, že naši politici pořád nepochopili, jak to v Unii chodí. Byť si o jejích mechanismech mohou a smí myslet cokoli. Unie je spolek konsensu, nacházení kompromisu a balancování vah. Stane-li na špici Komise Juncker, jehož nominovala nejsilnější evropská lidovecká frakce, dožadují se rovnováhy druzí v pořadí socialisté. Natahují ruku po sesli stálého předsedy Rady EU (dnes Herman Van Rompuy) a šéfovi diplomacie (Catherine Ashtonová). O slovo se hlásí liberálové, kteří stáli za Junckerem a posílají do hry eurokomisaře pro obchod Karla De Guchta.
Česko může této partii leda přihlížet. Jeho 21 europoslanců je rozdrobeno v šesti frakcích, jsou kapkami v moři. Odtud mocenský vítr nevane. Hledání aliančních partnerů navíc nikdy nepatřilo k silným českým stránkám, ať na osobní, partajní či národní úrovni.
Česká opozice má pravdu, když se obává přidělení „něčeho nevýznamného.“ Může to být lepší varianta z horších, ale první liga to nebude. Na tom nenesou vinu Sobotka ani Babiš. Natož ti, kteří jsou jimi do Bruselu postrkováni. Toto je realita, a tak to zůstane. Její pochopení by ušetřilo spoustu energie a zbyl by prostor pro jistou důstojnost. Takto nezbývá než vyčkat, že to nějak dopadne. Což se taky stane.
