Čísla dokládají, že v nadnárodní integrační projekt, otřesený finanční, hospodářskou a dluhovou krizí, nevěří tři čtvrtiny dotázaných ve Španělsku. Stříbrní jsou tradičně kverulantští Britové (69 procent). Bronz patří možná překvapivě, ale logicky Němcům (59 procent), kteří doplácejí na šlendrián a přešlapy v sedmadvacetičlenném klubu nejvíce.
Nadpoloviční rozmrzelost vládne v pěti ze šesti testovaných států. Výjimkou je Polsko, pořád pyšné na to, že ho společenství přibralo a dokonce mu za to platí. O Polácích si nicméně zbytek kontinentu myslí svoje, a vlastně na nich nesejde. Náhled do hlav lidí ve vybraných zemích ukazuje jedno. Že turbulence posledních let a neschopnost lídrů překročit vlastní stín, spočívající v předložení strategie kudy a jak dál, setřela dělení na věřitele, zadlužené periferie, kandidáty na vstup či podezíravé ostrovany.
Teď brblají všichni, což je ještě dobře. Horší je, že odmítavý postoj vůči zavedeným pořádkům vytváří živnou půdu jak pro ty, kdo volají po odchodu z unie a od eura, tak pro ty, kteří se hlásí k radikalismu a extremismu. První jsou už na světě, druzí na příležitost čekají.
Průzkumy jako ten aktuální naznačují, že by se mohli dočkat poměrně brzy. Bez ohledu na to, zda se politici ke konci krize proškrtají či prostimulují.
