Jan Železný: Jak kancléř pomáhá „rudému synovi Nebes“ budovat image obrovské síly a moci | E15.cz

Jak kancléř pomáhá „rudému synovi Nebes“ budovat image obrovské síly a moci

Německý kancléř Olaf Scholz na návštěvě Číny.
Německý kancléř Olaf Scholz na návštěvě Číny.
• 
ZDROJ: Reuters

Jan Železný

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Vstoupit do diskuze
0

Při sledování výjevů ze světa mezinárodní politiky se občas nemohu zbavit určitého pocitu déjà vu. Některé scény jsou přitom poměrně barvité a představují spíše volnější, o to však zajímavější asociace. Přesně jedna taková se zrodila v mé hlavě při čtení prohlášení čínské agentury Sin-chua o návštěvě německého kancléře Olafa Scholze v Pekingu, respektive spíše o otevřených verbálních políčcích, které mu tamní prezident Si Ťin-pching udělil. Okamžitě se mi vybavila kapitola ze svého času hojně diskutované knihy Grahama Allisona „Osudová past: Spojené státy versus Čína a Thúkýdidovo poučení z dějin“. V ní autor popisuje strasti, které zažil lord George Macartney, když byl na konci 18. století pověřen britským králem navázat diplomatické styky mezi Londýnem a Čínou za dynastie Čching. 

Velvyslanec byl na nebeském dvoře sice skutečně přijat, ale nejprve musel několik hodin poníženě čekat v audienční síni a následně bylo požadováno, aby provedl několik tradičních poklon kowtow a uznal tak svrchovanost císaře, „syna Nebes“ nad všemi vladaři světa. Podobnost čistě náhodná?

Cesta německého kancléře jakožto prvního státníka skupiny vyspělých demokratických zemí G7 do Pekingu vzbudila výrazné emoce nejenom v rámci spolkové vládní koalice, ale prakticky všude v západním světě. Odborníci správně poukazovali na významná rizika pro německé a následně i evropské hospodářství, pokud by se Spolková republika rozhodla ještě více prohloubit svoji již tak vysokou závislost na čínském trhu. 

Řada komentátorů upozorňovala na poučení z navázání německého energetického sektoru na dodávky plynu z Ruska a z toho plynoucí nutnost diverzifikace. Celá věc však s sebou rovněž nese významný politický rozměr. Jak totiž víme, v politice se zásadním prvkem často jeví načasování, a to bylo v případě Scholzovy návštěvy přímo prvotřídní. Nikoli však pro německého kancléře, nýbrž pro „nového syna Nebes“ prezidenta Si.

Království středu se nyní nachází v citlivém období politické tranzice, kdy je moc ve straně i ve vládě předávána z jedné generace kádrů na druhou. Jedná se o dobu několika měsíců mezi sjezdem Komunistické strany Číny, kde je vybrán generální tajemník a ústřední výbor s jeho funkcionáři, a zasedáním Všečínského shromáždění lidových zástupců (jednokomorového parlamentu), které dle předem daných stranických notiček vybere prezidenta a potvrdí nové vládní představitele. Ostatně tak velela tradice nastavená Teng Siao-pchingem a skupinou čínských reformátorů, kteří nastoupili po smrti „velkého kormidelníka“ Mao Ce-tunga.

Jejich jasným cílem bylo institucionálně zabránit zrodu další takto výrazné osobnosti, která by ve svých rukách centralizovala moc a zneužívala ji k likvidaci politických oponentů či k realizaci zničujících plánů na přebudování společnosti. Peking sice nešel tak daleko jako Hanoj, kde byl nastaven model čtyř hlavních pilířů – téměř striktně personálně oddělených funkcí prezidenta, premiéra, předsedy Národního shromáždění a generálního tajemníka komunistické strany – přesto se jednalo o poměrně stabilizující prvek. Funkce prezidenta, stranického generálního tajemníka (a fakticky i předsedy vlivné Centrální vojenské komise) sice zastávala jedna a tatáž osoba, její funkční období však bylo omezeno na dva pětileté cykly.

Nutno říci, že záměr se vcelku vydařil, když si tři generace čínských vůdců bez výraznějších problémů předaly moc ve straně i vládě. Problém přišel až se Si Ťin-pchingem, který si před nedávnem úspěšně řekl o třetí funkční období a danou tradici tak, marxisticky řečeno, odhodil „na smetiště dějin“. To však neznamená, že by současná doba ztratila něco ze své mimořádnosti, přestože se fakticky mění jen složení orgánů kolem Si Ťin-pchinga, kdy všechny jeho dosavadní či jen potenciální kritiky střídají osvědčení loajalisté. Pouze charakter této „mimořádnosti“ je poněkud odlišný, když odkazuje k jiné, staletí staré tradici.

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na 9 webech.

Vyzkoušet za 1 Kč Více informací

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newslettery