Jan Kuliš: Havel tu není, teď je to na nás

Václav Havel

Václav Havel Zdroj: ctk

Václav Havel
Oslava na Melantrichu, 24. listopadu 1989. Václav Havel oznamuje rezignaci Miloše Jakeše a celého vedení ÚV KSČ.
Olga Havlová a Václav Havel
Václav Havel se svou první ženou Olgou
Václav Havel s papežem Janem Pavlem II.
29
Fotogalerie

S nadcházejícím výročím narození Václava Havla znovu přichází snění o tom, jaké by Česko bylo, kdyby Havel ještě žil. Ale ze snu se člověk nakonec musí probudit a pak přichází realita. S tou to může být horší.

V Česku, jak ho známe od devadesátých let, má úřad prezidenta nebývalou váhu. Není tomu tak kvůli jeho pravomocím, jako spíše kvůli české představě prezidenta jako morální autority. Nemůžeme se pak divit, že je tak často připomínán právě Havel, když jeho nástupci tuto představu v očích mnohých nenaplňovali a nenaplňují. A řada důvodů, proč tomu tak je, jsou u Klause a Zemana víceméně stejné. Těžko po Havlovi, jakožto prvním prezidentovi po době komunistického útlaku vedeného z Moskvy, přijmout za jeho nástupce Klause se Zemanem, kteří jsou proti současné politické moci řízené z Moskvy nejen shovívaví, ale kolikrát u nich Putin najde dokonce i zastání.

Ale nejde jen o Rusko. I v potenciální roli občana Spojených států by se v nadcházejících prezidentských volbách zachovali oba stejně a podpořili svým hlasem děsivého kandidáta Donalda Trumpa. V nejexponovanější současné debatě, kterou je jednoznačně ta o uprchlících, jako by se jejich stanoviska zase nelišila. A k nechuti všech, co v dobrém vzpomínají na Havla, se nezalekli v souladu se svým názorem podpořit extremisty či krajní pravici, chcete-li.

A nezáleží příliš na tom, že u Klause to byla kandidátka na francouzskou prezidentku Marine Le Pen, kterou společně s Tomiem Okamurou vítal v Praze, a vyjádření podpory pro Alternativu pro Německo, jejíž mítinky za našimi hranicemi obráží, zatímco Zeman podpořil rakouského prezidentského kandidáta Norberta Hofera a ukradl studentům jejich svátek 17. listopadu, aby si mohl zpívat hymnu společně s Martinem Konvičkou. Všichni totiž sází na stejnou kartu.

V podobné situaci je snění o Havlovi a stesk po něm jistě pochopitelný. Ale proč zůstávat ve snu? Hesla jako „Havel na Hrad“, která se dodnes objevují, nám nic nepřinesou, tedy alespoň nic nového. Zastánci principů, za které bojoval Havel, jako by samým odkazováním na něj zapomněli na to podstatné – hledání inspirativních osobností, které by šly v jeho stopách, vyšly (!) z nich a jednou to dotáhly třeba až na prezidentské křeslo. A pokud má jít o skutečné osobnosti, nebudou mít zapotřebí toliko se upínat k minulosti a mít nutkání ke své politické kampani na sociálních sítích sdílet obrázek s citací Václava Havla každý třetí den. Ostatně to, že dodnes řešíme právě Havla, ukazuje mimo jiné i na vyprázdněnost naší politiky a absenci politických elit.

A tak nechme Havla odpočívat a soustřeďme se především na současnost. Otázky jako „jak by se zachoval Václav Havel v uprchlické krizi“ jsou nám k ničemu a nikdy na ně nedostaneme uspokojivou odpověď. Havel tu není, teď je to na nás. A pojmenovávání laviček a náměstí nám ztrátu osobnosti, jakou byl Václav Havel, nijak nenahradí. Potřebujeme hledat nové talenty a naslouchat těm, co v současné době mají co říct. A Havel? Tomu můžeme už konečně po letech vystavit kritický obraz místo zbožné lásky. Místo modly tu mít člověka, od kterého se ostatní mohou učit, ale zároveň si uvědomovat jeho nedostatky. 

Seznámíme se tak s reálným Havlem, velmi důležitou postavou našich dějin. Nechť je prvním z celé řady politických osobností, na které budeme dlouho vzpomínat. Zatím je jich pomálu.

Autor je redaktorem The Student Times