Takhle jednoduché to Nečasova vláda snad ještě neměla. Téměř to vypadá, že z vládní velikonoční krize si budeme pamatovat jenom jediné. Tragikomický pokus předsedy Věcí veřejných Radka Johna posílit svůj význam pro českou politiku tím, že ve svém šuplíku shromáždí demise všech véčkařských ministrů. Kdyby to byla jediná vzpomínka, bylo by to vlastně skvělé. Jenže asi nebude. I když vládní krize poněkolikáté opět vyšuměla do ztracena, tentokrát po ní zůstane zvlášť odporný odér drsných vzájemných urážek, který se hned tak neztratí. Tohle už bylo vážně daleko přes čáru i pro skalní zastánce různých reforem a zdravých veřejných financí.
Umělecký dojem si kabinet nevylepšil. Tak ještě technické provedení. Řečeno sportovní terminologií, vláda zatím dala dohromady jednotlivé prvky jízdy. Jízdu samotnou hodlá předvést na podzim ve sněmovně při čtení návrhu státního rozpočtu a jeho závěrečném schvalování. Myslet si, že do prosince, kdy se o plánu státních financí hlasuje, se nic nesemele, by bylo hodně naivní. Nahlédneme-li do bohaté historie dosavadních krizí této vlády, zjistíme, že recidiva nastává každé dva měsíce.
Nový emocionální výbuch Věcí veřejných, jak poslední lapsus označuje jejich předseda John, tentokrát může přijít klidně i dřív. Revize programového prohlášení vlády ještě není dohodnutá, špičky koalice o ní budou dál jednat. To je slušný prostor pro ty véčkaře, kterým nejde o nic jiného než o přerozdělování moci a vlivu ve vlastní prospěch. Jestlipak Věci veřejné přeslechnou například nápovědu z Hradu, odkud zní pochyby, zda si právě teď můžeme dovolit církevní restituce?
Zatím poslední vládní krize, byť se jeví stejně nicotně jako ty předchozí, přece jenom vnesla do politiky nové prvky. Tím prvním je „bezpečná většina“, pojem, s nímž přišel premiér Nečas. I když se zdráhal jeho obsah vysvětlit, lze jej dešifrovat. Bezpečnou většinu můžeme s nadsázkou definovat jako deset Johnů, tedy poslanců nejmenší vládní strany, kteří by podporovali ODS a TOP 09, i kdyby si nejvyšší stranické orgány Věcí veřejných daly nohu za krk.
Druhou stopu po této krizi zanechá fakt, že se začalo naplno mluvit o předčasných volbách. Jakkoli si je mnozí vládní politici ve skutečnosti nepřejí, nelze zabránit tomu, že ve veřejném prostoru začne myšlenka předčasných voleb žít vlastním životem. Očekávání, jak víme z politiky stejně jako z ekonomiky, hrají důležitou roli.
