Komentář Bohumila Pečinky: Sbohem? Spochem!

Premiér Andrej Babiš na tiskové konferenci po jednání vlády

Premiér Andrej Babiš na tiskové konferenci po jednání vlády Zdroj: ČTK

V Česku koluje vtip: „Víte, jak se dnes řekne sbohem? Spochem!“ Jde o narážku na to, jak prezident Zeman odmítá jmenovat Miroslava Pocheho do funkce ministra zahraničí v budoucí Babišově vládě.

Vládní politici i média přitom interpretují zítřejší setkání prezidenta Zemana a europoslance Pocheho jako historický milník. Prezidentovi se tím přisuzuje moc na úrovni římského imperátora, jehož palec nahoru nebo dolů rozhodne. Tahle servilita ale není odůvodnitelná.

Mohli bychom argumentovat ústavními možnostmi hlavy státu a vyzývat ČSSD, aby podala stížnost k Ústavnímu soudu, který by mohl procedurální spory kolem jmenování rozlousknout.

Znamenalo by to další týdny bez vlády s důvěrou. Smysl má v této chvíli něco jiného. Tlačit účastníky vládní hry k pragmatickému vyřešení celé věci, aby zmizela vláda, která dělá sporná politická a personální rozhodnutí a nemá k tomu oprávnění.

Těch devět povolebních měsíců je selháním Andreje Babiše a v menší míře i Miloše Zemana. Řečeno v babišovské terminologii: oba špatně pracují.

Nelze se současně zbavit pocitu, že Andrej Babiš si svou vládu jedné strany bez důvěry docela užívá a prezidentu Zemanovi bezvládí rovněž vyhovuje.

Veřejnost je přitom utahána informacemi o vládě-nevládě a má pocit, že požadavek na vládu s důvěrou je jen vrtoch akademické obce a médií. Přitom jde o klíčovou věc, která legitimizuje demokratické vládnutí. Bez důvěry většiny parlamentu jste jako premiér něco mezi politických nemehlem a samozvaným autoritářem. Jak z toho ven?

Obecně řečeno: v Česku tradičně převládá představa, že kompromis mezi politickými stranami je špinavé slovo. „Rozdělují si koryta,“ hodnotí slaďování různých zájmů běžný občan. Přitom politická strana jen reprezentuje různé společenské vrstvy a dohodami s jinou politickou stranou zprostředkovaně hledá dohodu s jinými společenskými vrstvami. Výsledkem má být vláda, v níž by se cítila zastoupena většina společnosti.

Pokud v Itálii a Německu byly schopny vytvořit vládu strany, které k sobě měly názorově mnohem dál než ANO, ČSSD a KSČM, je devítiměsíční přešlapování na místě jednoznačně selháním lídrů českých stran.

Těchto devět měsíců by mělo současně vést k jedné specifické změně ústavy, která by obdobnou situaci znemožnila. Příklad můžeme najít v Německu. Nový kancléř nastupuje po volbách do svého úřadu, až když získá pro svou vládu většinu v parlamentu. Do té doby vládne dosavadní kancléř v demisi.

V Česku by to znamenalo, že v čele vlády v demisi by dnes stále byl Bohuslav Sobotka. Dovede si někdo představit, že by to Zeman a Babiš dopustili?

Pod tímto bičem by se naopak snažili o co největší kompromis s ostatními stranami, aby Sobotku co nejdříve vytlačili ze Strakovy akademie. To by byl správný postup. Ne dnešní balancování na hraně ústavnosti.

Další články autora čtěte na Reflex.cz >>>