Jedno je jisté. Ze všeho nejméně je v současném politickém střetu důležité jméno, které se v něm objevuje nejčastěji. Kdyby se Miroslav Poche nestal ministrem zahraničí, česká politika by žádnou epochální ztrátu neutrpěla. Současně platí, že pokud by se europoslanec ministrem stal, pravděpodobně by ve funkci neudělal ostudu. Poche má vystudované mezinárodní vztahy, umí jazyky, vyzná se v Bruselu, nicméně jeho hlavní politický dosah byl vždy spíš lokální a také měl raději politické zákulisí než otevřené jeviště.
Ale to je všechno jedno. Poche se stal jen figurou, kolem které se rozehrála vysoká hra, v níž už nejde ani o ministerstvo, ani o zahraniční politiku. Je to dobře vidět na naprosto absurdních argumentech, kterými se příslušní politici snaží svůj odpor k Pochemu odůvodnit.
Komunisté argumentují okamurovskou dezinformací o „seznamu vlastizrádců“, premiér Babiš se tváří, jako by to jméno slyšel včera poprvé, a Pražský hrad za pomoci několika starých blogů a velké dávky hysterie tiskového mluvčího vykresluje Pocheho jako nepřítele Izraele i USA. Což jsou všechno nesmysly. Jádro sporu leží jinde.
Po socialistickém referendu se po několika měsících znovu otevírá politická situace a zkušení političtí hráči vycítili příležitost k novému vykolíkování mocenského hřiště. Nejsilnějším z nich je v tuto chvíli prezident, který celou hru zahájil svým mimoústavním kádrováním ministerských kandidátů.
Miroslav Poche v deseti bodech. Čtěte zde >>>
Miloš Zeman byl sice zvolen hlavou státu, ale vždy, když byla možnost, zkoušel se za skřípění základů ústavnosti chovat jako předseda vlády.
Smutné je, že politické strany nikdy nedokázaly tyto Zemanovy choutky potlačit nebo se jim rázně postavit. Je pravda, že když čestný pokus učinil Bohuslav Sobotka během odvolávání Andreje Babiše z ministerstva financí, nakonec uspěl, ale bylo to poslední, co v politice dokázal.
Zemanův boj proti Pochemu navíc celkem zapadá do celkového dojmu, že prezident by ve Strakově akademii raději viděl vládu ANO s podporou komunistů a okamurovců než vznikající sestavu. Proto nepřekvapí, že se k Zemanovi přidal šéf KSČM Vojtěch Filip.
Ambice komunistů rostou do nebe a nikdo jim neklade sebemenší překážky. Tak proč si nevyzkoušet i výběr vhodných a nevhodných ministrů, když žádná vládní varianta bez jejich účasti beztak není v dohledu.
U Andreje Babiše je podraz na ČSSD ještě před podpisem koaliční smlouvy trochu překvapivější, ale zřejmě se rozhodl přilísat se k té straně sporu, na které má více svých současných voličů.
Dělá ale chybu. Pokud by se měl zachovat jako skutečný předseda vznikající koaliční vlády, musel by zvolit jedinou čistou cestu.
Tou je setrvání na ústavních principech, bude-li to nutné i do fáze konfliktu s prezidentem před Ústavním soudem. Všechno ostatní je od Babiše hloupý ústup. Pokud si to nerozmyslí, skončí nakonec (s ČSSD nebo bez ní) ve vládě vedené premiérem Zemanem a vicepremiérem Filipem.
