Podle návrhu poslance Václava Klause a jeho třiceti kolegů by provozovatel či správce veřejně přístupné elektronické sociální sítě za neoprávněně znepřístupnění obsahu, „jenž není v hrubém rozporu s trestními předpisy, mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, nebo s dobrými mravy, a to v úmyslu ztížit či zmařit svobodnou veřejnou diskusi o důležitých otázkách veřejného zájmu“, byl potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta, zákazem činnosti, nebo peněžitým trestem. Za přestupek by pak hrozila pokuta až do výše 50 milionů korun.
Klaus má pochopitelně pravdu v tom, že v praxi dochází ke stále se množícím případům, kdy provozovatelé sociálních sítí na základě vlastních pravidel mažou příspěvky, či dokonce blokují uživatele, přičemž tato pravidla jdou daleko nad rámec toho, co chrání, respektive omezuje z hlediska verbálních projevů právní řád. Vnitřní pravidla jsou navíc gumová jak z hlediska formulačního, tak výkladového. Týž verbální projev je jednou cenzurován, jindy ne. Záleží i na tom, kolik snaživců takový komentář či status udá. Stejně tak je celkem zřetelné, že příspěvky na největších sociálních sítích jsou mazány především na základě standardů nastavených levicovými progresivisty ze Silicon Valley a jejich následovníky v Česku.
Je ovšem velká otázka, zda a jak tento postup penalizovat. V první řadě je nesmyslné stavět cenzuru na sociálních sítích či obdobných platformách na roveň cenzury vykonávané státní mocí. Neformální nátlak, kterému může provozovatel čelit na základě některých vyjádření politiků, ještě není omezením svobody projevu. Facebook a další podobné platformy nejsou subjektem veřejného práva, a proto na ně neplatí práva a povinnosti, které stát na takové právní subjekty přenáší. Na tom nic nemění ani oligopolní postavení provozovatelů.
Pokud už stát vstupuje do soukromoprávních vztahů, měl by tak činit s velkou obezřetností a zdrženlivostí. Prostředky trestního práva by měly vycházet z ochrany života, zdraví a majetku. Bohužel trestní zákoník je zaplevelen i řadou verbálních trestných činů, které mezi chráněné zájmy řadí i pověst či morální újmu. Není ale důvod, proč ingerenci státu v tomto směru rozšiřovat. Jednou ze zásad právního státu je i subsidiarita právních nástrojů, kdy prostředky trestního práva by měly být používány až ve chvíli, kdy není nápravy možno dosáhnout prostředky jinými.
Kterýkoli občan má dnes možnost podat civilní žalobu, pokud se bude smazáním příspěvku či blokací cítit ohrožen na svých právech. Případně, a to by bylo skutečně půvabné, může podat žalobu ohledně diskriminace podle antidiskriminačního zákona. To ale pochopitelně naráží na právní neujasněnost toho, co sociální sítě vlastně jsou. Zda pouze nosiče informací, anebo mediální firmy, které odpovídají za obsah sděleného. Bez vyřešení této kruciální otázky bude vždy prakticky nemožné určit jakákoli regulatorní pravidla. Je dobře, že Klaus rozproudil debatu na téma míry a přípustnosti názorové regulace sociálních sítí. Jeho návrh ale bohužel trefil kozla.
Autor je publicista a redaktor serveru Česká justice
