Komentář Dušana Šrámka: Potěmkinova vesnice kolem zajišťovacích příkazů

Ministr financí Ivan Pilný

Ministr financí Ivan Pilný Zdroj: ČTK

Ministr financí Ivan Pilný
Ministr financí Ivan Pilný
3
Fotogalerie

Končící ministr financí Ivan Pilný předložil poslancům rozpočtového výboru a svým vládním kolegům Analýzu Generálního finančního ředitelství k prověření praxe finanční správy při vydávání zajišťovacích příkazů. Přestože se analýza tváří zasvěceně a obsahuje několik zajímavých statistických údajů, je to v podstatě jedna velká Potěmkinova vesnice.

Finanční správa se holedbá například tím, že zatímco v roce 2014 byl poměr částky zajištění a úhrady ze zajištění jen 6,1 procenta, v polovině letošního roku to bylo již 40,7 procenta. Tím dokladuje oprávněnost a důvodnost svého postupu. Jenomže takový údaj je zcela zavádějící.

Zajišťovací příkaz vydává správce daně v době, kdy daň ještě není splatná a nemusí být ještě ani vyměřena. Statistika za rok 2014 tak obsahuje částky doměřené daně po případných řízeních u správního soudu, zatímco statistika za rok 2017 samozřejmě nezohledňuje, zda a v jakém rozsahu byla rozhodnutí správce daně napadena u odvolacího finančního ředitelství, případně napadena správní žalobou.

Nejde ani tak o jednotlivé kauzy, ale o celkové férové nastavení pravidel, toho, co berňák v praxi dělá, jak přistupuje k jednotlivým daňovým subjektům a jaké obecné mantinely nastavily jeho postupu jak Nejvyšší správní soud, tak Ústavní soud.

Praxe totiž ukazuje, že správce daně přistupuje k vydání zajišťovacích příkazů v některých případech způsobem, který je libovůlí, ne-li vyslovenou šikanou. Například podle daňové právničky Moniky Novotné postupuje daňová správa špatně hlavně ve třech ohledech.

Prvním je případ, kdy zajišťovacím příkazem zajišťuje nestanovenou daň ve vysoce sporných případech. Typicky jde o ručení za jiného plátce DPH.

Druhým je případ, kdy se zajišťovací příkaz vydává, přestože se jedná o poplatníka, který vždy plnil své daňové povinnosti řádně a včas a není žádný důvod se domnívat, že tak nebude k placení daní přistupovat i v budoucnosti.

Třetím, nejvíce diskutovaným špatným postupem je případ „likvidace podnikatelů“, jak o tom mluví i samotná analýza. I v ní jsou zmíněny případy, kdy finanční úřad obstavil veškerý majetek poplatníka, který musel vyhlásit insolvenci, a následně se hodlá bránit dalšími právními kroky.

Tedy podobný postup, který zlikvidoval i firmu FAU, u níž již soud zajišťovací příkazy zrušil. Právní zástupce této firmy již avizoval, že bude požadovat náhradu škody ve výši více než miliardy korun. Pokud by byla firma FAU úspěšná, stát by jí musel vyplatit stejně, kolik letos na zajišťovacích příkazech zajistil. Pokud by uspěly i další firmy, může být nakonec fiskální efekt dokonce záporný.

Ani tato čísla se ale z analýzy nedozvíme. Dovedení podniku až do konkursu navíc ve svých důsledcích může znemožnit nakonec i plnou úhradu daňové povinnosti z pokračující podnikatelské činnosti, což platí i v případě, že by se zlikvidovaná firma zajišťovacím příkazům neubránila.

Nemluvě o dalších nákladech včetně sociálních, které vyplynou státu například vůči osobám, které přišly kvůli likvidaci firem o práci, a pro jejich rodiny. A na to sebelepší analýza dát uspokojivou odpověď nedá.

Autor je publicista a redaktor serveru Česká justice