Komentář Dušana Šrámka: Státní zástupci k větší nezávislosti mentálně nedorostli

Jan Kněžínek, ministr spravedlnosti

Jan Kněžínek, ministr spravedlnosti Zdroj: ČTK

Nejvyšší soud v Praze a Vrchní státní zastupitelství
2
Fotogalerie

Ministr spravedlnosti Jan Kněžínek definitivně odpískal návrh nového zákona o státním zastupitelství. Nad spornou normou, kterou si napsali samotní státní zástupci a kterou v jejich žoldu předložil tehdejší ministr Pavel Blažek, se tedy konečně zavře voda.

S předložením nového zákona přitom ještě v srpnu počítala Vládní koncepce boje s korupcí na léta 2018 až 2022, přičemž právě Kněžínek je jejím koordinátorem. Materiál uváděl, že je třeba předložit nový zákon o státním zastupitelství, který posílí záruky nezávislosti státních zástupců tak, aby byla garantována absence politického ovlivňování výkonu pravomocí v trestní oblasti včetně korupčních věcí.

Na druhé straně poté, co začal být zákon postupně oklešťován, ztratilo o něj zájem i vedení veřejné žaloby. Loni na podzim nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman dokonce uvedl, že cítí měnící se atmosféru ve společnosti vůči státním zástupcům. Do předložení se nakonec nehrnul ani Kněžínkův předchůdce Robert Pelikán.

K ledu jdou tedy veškeré debaty o protikorupčním speciálu či vynětí soustavy státního zastupitelství z moci výkonné. Znamená to mimo jiné, že by nejvyššího státního zástupce i nadále jmenovala a odvolávala vláda. Zeman to nakonec, byť kulantně, vyjádřil přesně – nejenom veřejnost, ale především politici už začínají mít mocenských choutek současného vedení státní žaloby plné zuby. O lecčem svědčí už to, že zákon nechali před šesti lety projít prvním čtením ve sněmovně, aby jej pak uložili ad acta.

Přelomem se nepochybně stal puč z června 2013, který se odehrál pod taktovkou žalobců z Olomouce a který nakonec vedl k překreslení politické mapy. Po pěti letech se ukazuje, že celá konstrukce o jakémsi protistátním spikleneckém centru byla jednou obrovskou lží. A nakonec i Andrej Babiš, kterého Velká červnová protikorupční revoluce vynesla na vrchol politické moci, pochopil poté, co byl obviněn kvůli dotacím na Čapí hnízdo, že personální pravomoc nad vedením státního zastupitelství je jedinou účinnou pákou, která může jeho stíhání zvrátit.

Svévolným zasahováním do politických procesů pochopitelně u politické reprezentace mizí vůle po dalším posílení moci stáních zástupců. Nemluvě o tom, že žalobci především po nástupu sekernického vedení (Zeman, Bradáčová, Ištvan) přestávají sehrávat roli skutečně nezávislého dozoru nad trestním řízením a stávají se pouhou prodlouženou rukou policie.

I přes výhrady k současnému postavení a možné závislosti státní žaloby na moci výkonné je nutné vzít v úvahu, že nejvyšší státní zástupce by měl provádět a do nižších stupňů soustavy přenášet priority trestní politiky státu. Například v případě právem kritizovaného postupu vůči místním zastupitelům v tomto Zeman fatálně selhává. Vláda by proto měla mít právo odvolat jej i za podobná manažerská a institucionální pochybení, ačkoli se těžko vejdou do škatulky kárných provinění. Suma sumárum, pokud státní zástupci fňukají, že jim politici nechtějí svěřit více moci – kterou oni licoměrně nazývají nezávislostí – vykoledovali si to sami. Mentálně a osobnostně k něčemu takovému prostě nedorostli.

Autor je publicista a redaktor serveru Česká justice