Komentář Dušana Šrámka: Zapomeňte na internetové soukromí

Ilustrační foto

Ilustrační foto Zdroj: Markus Spiske

Ilustrační foto
Ilustrační foto
Mějte všechna data přehledně na jednom místě.
E-shop na míru zvýší efektivitu vašeho podnikání.
Ilustrační foto
8
Fotogalerie

Od letošního února platí novela trestního řádu, která znamená konec soukromí v oblasti internetových dat. Podle novely může policie se souhlasem státního zástupce požadovat po komkoli, kdo má k dispozici vaše internetová data, aby je zablokoval a posléze vydal policii, aniž by měl právo vás o tom informovat. 

I když se to bude týkat v první řadě firem, které data spravují, dotknout se to podle zákona klidně může kohokoli. Kdokoli bude na požádání policie povinen vydat e-maily, obsah chatů, fotky, videa, prostě všechno, co se týká vaší internetové komunikace a dat, nedílné součásti vašeho soukromí, aby se v něm příslušníci mohli přehrabovat.

Internet o nás ví více než rodiče nebo CIA. Jak je to možné? >>>

Není to ale jediný problém, který s přijetím tohoto gumového paragrafu vzniká. Primárním účelem mezinárodní Úmluvy o počítačové kriminalitě, kterou měl tento paragraf implementovat do našeho trestního řádu, má být boj proti počítačové kriminalitě a usnadnění zjišťování, vyšetřování a trestního stíhání počítačové kriminality. Úmluva přímo vymezuje jednání, která by jako trestný čin měla být postihována.

Jenže přijaté ustanovení žádné takové omezení nezná. Trestní řád nijak nespecifikuje okruh trestných činů, u kterých je využití § 7b považováno za přiměřený a opodstatněný úkon. I v poměrně banálních případech je tak orgán činný v trestním řízení oprávněn užít k uchování a následnému vydání dat. Reálně hrozí, že policie bude bezbřehého zmocnění využívat z pohodlnosti všude tam, kde si nebude moci obstarat důkazy jinak. Například u takzvané „předsudečné nenávisti“, což je poslední šlágr orgánů činných v trestním řízení k postihování verbálních trestných činů.

V praxi navíc dochází ke kolizím paragrafu s ustanovením § 158d odst. 3 Trestního řádu, které explicitně vylučuje, aby bylo sledováním zasahováno do listovního tajemství nebo zjišťován obsah jiných písemností, pokud k takovému sledování nedošlo s předchozím povolením soudce. Jenže právě to se s novým paragrafem děje. Podle advokáta a člena vedení advokátní komory Petra Tomana je to stejně tak absurdní, jako kdyby odposlechy nařídila bez jakéhokoli omezení pouze policie a až po třech měsících si obstarala povolení soudce k vydání již pořízených zvukových nahrávek či posílané korespondence.

V neposlední řadě je potřeba zmínit, že zajištěná data nemusejí být pro trestní řízení vůbec dostatečně významná a může se jednat pouze o úkon čistě preventivní. Přijaté ustanovení totiž nezakládá povinnost orgánů činných v trestním řízení uchovaná data vůbec vyzvednout. Stejně tak orgány nemusejí správce dat informovat o tom, že již o data ztratily zájem. Přesto je správci musejí uchovávat po dobu 90 dnů, což samozřejmě přináší dotčeným osobám nemalé náklady. Uvedený paragraf prošel dost potichu, bez valné diskuze odborné veřejnosti, a především poslanců. Na nich nyní je, aby se pokusili tento paskvil alespoň co nejrychleji upravit poslaneckou iniciativou.