Italská vláda si v posledních týdnech čile dopisuje s Bruselem. V tuto chvíli je míč na straně Říma. Dostal od Evropské komise za domácí úkol přepracovat do tří týdnů návrh státního rozpočtu tak, aby odpovídal unijním pravidlům. Výnosy italských dluhopisů se mezitím zabydlely v okolí pětiletých maxim a rozhodně z nich nečiší pohoda.
Itálie za své fiskální kroky kritiku zaslouží. Na druhé straně rozpočet se schodkem 2,4 procenta HDP není na italské poměry ničím nevídaným. Prohřešek spočívá v tom, že se italská vláda chce vzdálit od dohodnuté cestovní mapy a rezignovat na využití dobrých časů ke snižování dluhů. Dluh by měl zůstat stabilní lehce nad 130 procenty HDP. To je sice špatně a proti pravidlům, ale samo o sobě by to těžko bylo důvodem k výraznější panice na trzích.
Dnešní tržní napětí odráží spíše obavy z neřízeného politického střetu mezi Římem a Bruselem než strach z blížícího se bankrotu Itálie. Střetu, kde jedné straně jde o důvěryhodnost rozpočtových pravidel a té druhé o pravý opak – o demonstraci národní síly před vlastními voliči. Takový střet může, pokud se politikům vymkne z rukou, ohrožovat samotnou podstatu eura.
Je přitom jasné, že bez eurozóny a bez ECB jako věřitele poslední instance je italský finanční systém v šeredných problémech. Platí to ovšem i opačně. Bez italského respektu ke společným pravidlům a bez ochoty dál splácet ECB dluh přesahující 300 miliard eur je zase v koncích ECB a s ní celá eurozóna.
Na první pohled se další vyhrocení situace nikomu ekonomicky nevyplatí, přesto k němu může dojít. Jednak proto, že italští voliči podobně jako Britové v případě brexitu mohou poměřovat správnost volby i jinou než čistě ekonomickou optikou. Navíc mohou hnát svou vládu do nových a nových střetů s Bruselem i kvůli přesvědčení, že řada palčivých problémů dnešní Itálie (stagnující příjmy, vysoká míra chudoby a nízká kvalita infrastruktury) jsou důsledkem přílišné svázanosti národních pravomocí unií a eurem. To je samozřejmě omyl. Euro za většinu strukturálních a sociálních neduhů dnešní Itálie nemůže. Je ale ideálním symbolickým terčem.
Další vyostření situace může vést Brusel v listopadu k nastartování „procedury při nadměrném schodku“. Ta může skončit mastnou pokutou pro Řím. To je zatím v Bruselu i v Římě politické tabu. Pokud bychom se tak daleko dostali, hrozí, že ratingové agentury zbaví Itálii investičního ratingu a s ním i snadného přístupu k financování z ECB. Z takto politicky vyhrocené situace by se už těžko couvalo. Brusel se pravděpodobně modlí, že Řím v určitou chvíli v zájmu zachování finanční a politické stability alespoň symbolicky couvne. Co když si ale vybere cestu předčasných voleb, ze kterých podobně jako v Řecku mohou vzejít populisté posíleni? Pak se euru rozhodně nepovede nejlépe.
Autor je hlavním ekonomem Patria Finance
