Lidovci se o víkendu rozhodli „vystoupit z davu opozice“. Za tím se skrývá vcelku racionální úvaha o tom, že pro běžného voliče dnes není snadné zorientovat se ve změti opozičních stran, které se více či méně hlásí k pravému středu. Recepty Mariana Jurečky však budí pochybnosti.
Je sympatické, že si lidovci zvolili jednoznačnou prioritu, jíž bude rodinná politika. To je dobře padnoucí volba. Jenže je to i oblast, v níž panuje tvrdý konkurenční boj. Rodiče jsou vděčná voličská skupina a lidovci nejsou jediní, kdo v tomto rybníku hodlá lovit – tady se ocitají v davu nejen s opozicí, ale i s vládními stranami. A jejich nápady jsou zoufale neoriginální. Ano, že myšlenka zvýšit ženám důchod o 500 korun za vychované dítě, vzešla od KDU-ČSL. Dnes už je ale obsažena v návrhu důchodové komise. Dá se čekat, že se z ní brzy stane čistý mainstream.
Zvyšování daňových slev na děti také postrádá originalitu. České výdaje na rodinnou politiku jsou zhruba na úrovni průměru EU, srovnání, které provedli ekonomové z institutu CERGE, ukazuje, že více než 80 procent těchto výdajů míří do daňových úlev a sociálních dávek, zatímco na služby připadají drobné. V severských státech tvoří financování služeb hodně přes polovinu výdajů, průměr unie se blíží 40 procentům. O dostupnosti kvalitních jeslí, školek či dětských skupin se však Jurečka nezmínil a marně budete zmínku hledat i v programové vizi, kterou si lidovci sepsali.
Mimo oblast podpory rodiny se Jurečka odvázal více, ale výsledek je neméně rozpačitý. Myšlenka cestovního průkazu, který by opravňoval k využití veškeré veřejné dopravy od vlaků po MHD je inspirována rakouským lidoveckým kancléřem Sebastianem Kurzem. Jurečka má asi pravdu, že technologicky by to dnes neměl být problém. Jenže jsme v zemi, kde si nemůžete koupit ani univerzální lístek na jednu železniční trať. České dráhy mimochodem nabízejí roční jízdenku na všechny své spoje – ta legrace stojí 20 tisíc korun za rok. Na kolikpak by vyšla „lítačka“ zahrnující i veškeré autobusy, MHD a vlaky jiných dopravců? Tento nápad možná rozvíří nějakou diskuzi, která lidovce vyčlení ze zbytku scény, nelze ovšem vyloučit, že z nich jen udělá snadnější terč posměchu.
Tříštění hlasů mezi opoziční „dav“ je jistě problém a vystoupit – nějak – z davu může být řešení. Pak je tu ale pořád druhá cesta – prostřednictvím rozumné spolupráce dav pro voliče zpřehlednit a zredukovat.
Zatím bohužel převládá soutěžení o to, kdo bude v davu nejhlasitěji křičet nejgrotesknější nesmysly.
