První cíl při vzniku nového politického subjektu splnil Václav Klaus mladší bez problémů – vyvolal hemžení. Není to žádný div. Poslanec Klaus je celebritou sociálních sítí. Kdyby o vládě nerozhodovaly volby, ale počty lajků a fanoušků na Facebooku, byl by premiérem Tomio Okamura, prvním vicepremiérem Andrej Babiš a místopředsedou vlády Václav Klaus mladší. Asi by jim to docela klapalo. Stržení pozornosti politický influencer Klaus zvládl bravurně.
Jenže o politickém úspěchu a vlivu pořád ještě volby rozhodují, takže pozornost není všechno. Musejí za ní následovat také voliči. Přijdou? Z jistých indicií lze hádat, že by nakonec i mohli. Soudě podle prvních tváří, které se s hnutím Trikolóra spojily, budou hlavním ideovým pilířem Klausovy strany lidé, kteří mají pocit, že jim z mantinelů jejich světonázoru utekla ODS, kterou si tam v devadesátých letech hýčkali. Štěstí pak zkoušeli třeba se Svobodnými nebo s Realisty, v prvním případě téměř marně, v tom druhém naprosto marně. Proč by to tentokrát mohlo být přece jen méně marné?
Tito lidé bývají přesvědčeni, že svoboda jako základní hodnota sametové revoluce je dnes ohrožována idejemi (často dost abstraktními), jako je neomarxismus nebo europeismus, zatímco tradiční kulturu ohrožuje nelegální migrace a islám. S tímto přesvědčením, které sdílejí s elektorátem Okamurovy SPD, se ovšem silně pojí také důraz na svobodu podnikání, aktivitu a svobodu jednotlivce a silně omezenou roli státu v životě občana.
V těchto aspektech jde o klasické pravičáctví devadesátých let, kdy ovšem globalizace a otevírání se světu byly brány jako příležitost, nikoli jako ohrožení „tradiční kultury“. Tradiční kulturou 40 let komunismu se pohrdalo a prvorepublikové tradice nebyly vnímány jako protiklad otevřené ekonomiky či společnosti.
Pro Trikolóru už je ovšem otevřenost hrozbou – zrušení inkluze, ústavní ukotvení tradiční definice manželství, důraz na bezpečí a policii, boj proti „politickým neziskovkám“, ukončení investičních pobídek pro zahraniční firmy. To vše míří k uzavření země i společnosti, k obrannému postoji vyvolanému pocitem ohrožení zvenčí. Což ovšem spíše než k ideálům 90. let či první republiky odkazuje spíše právě k éře normalizace.
Klasické populistické přesvědčení, že svoboda bude ochráněna a posílena, jestliže se řádně zatočí s těmi správnými entitami – imigranti, politické neziskovky, zahraniční firmy, Brusel – má Trikolóra rovněž společné s okamurovci.
Jen je celé její politické poselství postaveno inteligentněji a teoreticky se na rozdíl od čistě byznysového Okamurova projektu může opřít při tvorbě programu o nějaký ideologický základ. Takže zatímco Okamura se zmůže na heslo „víc peněz pro naše lidi“, Klaus může pracovat s podporou podnikání, omezováním byrokracie, změnami daňového systému a podobně a může u toho působit uvěřitelně.
Pokud se to podaří, může Klaus odsát nemalé množství „ochranářů“ od SPD, současně přitáhnout zpět k volbám „staropravičáky“ zklamané ze Svobodných či Realistů a při troše štěstí ještě uloupnout pár voličů ANO, jejich část na ochranářství také slyší. To už dohromady může dát obstojný volební potenciál. Vztah k ODS bude asi nejzáhadnější – průzkumy ani volby neukázaly, že by vyhoštěním Klause juniora ODS zásadně utrpěla. Ale jistý přeliv modrých voličů k Trikolóře se určitě vyloučit nedá.
To všechno ovšem platí za předpokladu, že se Klausovi podaří překročit svůj stín politického glosátora a influencera a najde v sobě také kus politického lídra. To je těžký krok, který bude pro budoucnost jeho projektu rozhodující.
