Jistě by se v historii inauguračních projevů hlav států nenašlo mnoho takových, v nichž by si řečník téměř jmenovitě vyřizoval účty se dvěma komentátory jednoho celostátního deníku, v tomto případě Práva.
Jistě by se našla řada politiků nebo aspirantů na politické funkce, kteří by dokázali napsat a pronést lepší inaugurační projev. Všichni ovšem mají proti Miloši Zemanovi jednu nevýhodu – nevyhráli volby, a tak nedostali příležitost tyto své schopnosti osvědčit. To je základní premisa, na niž by se nemělo při sebetvrdší kritice Zemanova počínání zapomínat.
Inaugurační projev tedy ve Vladislavském sále přednesl podruhé Miloš Zeman. Šlo o projev vysoce symbolický. Tak jako se staronová hlava státu nenechává příliš omezovat mantinely kladenými ústavou, nenechala se ani v nejmenším spoutat pravidly žánru. Projev byl obsahově takřka totožný s jakýmkoli jiným domácím politickým vystoupením po prezidentských volbách i zhruba rok před nimi. Všechna obvyklá klíčová slova – Bakala, Česká televize, volební povinnost, referendum, diskuze s občany, zoufalství TOP 09 – se v projevu objevila.
Ještě překvapivější ovšem bylo, že se projev od ostatních nijak nelišil ani formálně. Slovutný Vladislavský sál naplněný významnými osobnostmi by možná jiného přiměl urážky a útoky zaobalit do sofistikovanějších rétorických figur, nejmenovat přímo, neprolamovat princip presumpce neviny ani v případě Zdeňka Bakaly (zvláště když se téhož principu prezident často dovolává v případě Andreje Babiše). Zeman si s tím hlavu nedělal. Všechny urážky byly jmenovité, všechny útoky zacílené. A zcela přesně byl zacílený i celý projev.
Je to velký rozdíl proti Zemanově první inauguraci. Před pěti lety prezident projev strukturoval obezřetněji – vyzdvihl důležitost lidské práce, mluvil o důležité roli každého občana, děkoval voličům svým a vyslovoval „uznání“ voličům svého protivníka. Mluvil obecně o ostrovech pozitivní a negativní deviace ve společnosti. A i když si neodpustil útok na média, zůstal obecně u „upovídaných komentátorů, kteří píší o všem a nerozumějí ničemu“.
Co z tohoto rozdílu vyplývá? Za pět let ve funkci si Miloš Zeman zcela přesně určil svou cílovou skupinu, vydatně o ni pečoval a upevňoval s ní vztahy. Zbytek obyvatel země je mu lhostejný, v mnoha případech dokonce protivný. Dobře si spočítal, že pro opticky dostatečnou podporu v politické funkci mu ta první půlka společnosti bohatě stačí. V průzkumech popularity mu tato skupina zajistí výrazně vyšší čísla, než má sněmovna, Senát nebo i ostatní politici. Víc Zeman nepotřebuje.
Z toho lze snadno vyvodit to, co bylo patrné už v posledním roce a pojetí inauguračního projevu to definitivně potvrdilo. Druhé Zemanovo období bude nejpodobnější úplnému závěru jeho období prvního. Jen to všechno bude zřejmě ještě koncentrovanější.
