Komentář Martina Lobotky: Brexit a šestero poučení dva roky poté

Zdroj: Reuters

2
Fotogalerie

Jsou to dva roky, co Britové v referendu rozhodli o vystoupení své země z EU. Co jsme se za tu dobu dozvěděli?

Zaprvé – odejít z EU v časovém limitu stanoveném článkem 50 je nemožné. Nikdo samozřejmě nečekal, že se čtyřicetileté partnerství dá ukončit lehce. Grónsku trvalo opuštění EU tři roky, přičemž jediné, o čem se diskutovalo, byly ryby. Ale poslední dva roky ukázaly, že to zdaleka není jako rozvod čtyřicetiletého manželství (děti z domu, hypotéka zaplacená). Dodnes není vlastně skoro nic jasné a celková nejistota je obrovská. Nikdo například neví, jak bude vypadat situace na hranici mezi Irskem a Severním Irskem.

Návrh dohody o přechodném období z března 2018 nic neřeší. Jednak není oficiálně schválen a jednak v podstatě jen odkopává plechovku do roku 2020 v naději, že se pak najde nějaké zázračné řešení. Za tuto planou naději a za možnost domluvit si v přechodném období vlastní obchodní dohody, o které s Británií zatím nikdo moc nestojí, platí Británie tím, že bude do roku 2020 aplikovat pravidla EU, ale nebude o nich hlasovat.

Z toho plyne druhé poučení – unie má ve svých postojích jasno: je soudržná, nehodlá ustupovat. Británie dosud nevyjednala skoro nic. Nepodařilo se jí rozložit jednotu EU odlišováním států, jejichž obchod s Británií je přebytkový a deficitní, jak doufal Boris Johnson. Je v podstatě jasné, že finální dohoda, pokud nějaká bude, bude kapitulací Británie a její finální vztah s EU bude závislý na tom, kolik svých původních červených čar Británie nakonec shledá růžovými a překročí je.

Zatřetí – brexit má své ekonomické dopady. Ty sice nejsou tak náhlé, jak se obecně po referendu čekalo, ale reálné jsou. Britská ekonomika roste mnohem pomaleji než před referendem, což neplatí o žádném z jejích největších obchodních partnerů ani o USA. Navíc je jasné, že v případě tvrdého brexitu bez jakékoliv dohody, ke kterému zatím jednání směrují, bude hůř. Airbusu, který ve Walesu, nejchudším regionu Británie, vyrábí křídla pro svá letadla, došla minulý týden trpělivost a liknavé vládě vzkázal, že pokud Británie nezajistí hladký obchod se zbytkem EU, „přehodnotí svou přítomnost“.

Začtvrté – brexit ohrožuje územní celistvost země. V případě Británie je zde neřešitelný problém Severního Irska. EU trvá na tom, že v duchu Velkopáteční dohody na Irském ostrově nemůže vyrůst tvrdá hranice, a tudíž musí Severní Irsko zůstat v EU. To ale zase kvůli územní celistvosti logicky nepřipouští Británie. Není to ale jediný problém.

Další referendum o nezávislosti Skotska je jen otázkou času – vyčkají skotští nacionalisté do března 2019 (datum oficiálního brexitu), nebo až do konce roku 2020 (konec přechodného období)? Těch pět procent, která jim chyběla v roce 2014, můžou lehce najít vzhledem k tomu, že v roce 2016 všech 32 správních skotských oblastí hlasovalo pro setrvání Británie v unii.

Zapáté – migraci není dobré podceňovat. Figurovala mezi hlavními důvody, proč Britové hlasovali pro odchod. Je také jedním z důvodů, proč je dnes v Itálii vláda, jaká je. A proč se hádají noví a staří členové unie. A proč to v Německu zavání předčasnými volbami. A je jedno, že bez migrantů by v Bostonu v Lincolnshiru, kde pro odchod hlasovalo největší procento voličů, ekonomicky o moc lépe nebylo. Mnohem více záleží na dojmech než na realitě a nestojí za to obětovat evropskou soudržnost za bezbřehou svobodu pohybu.

Zašesté – řešit vnitropolitické a vnitrostranické problémy referendem o zahraničněpolitické otázce, navíc o tak komplexním tématu, jakým je členství v EU, je v nejlepším případě nezodpovědné, v nejhorším pitomé. Rozhodnutí o exitu z EU má dopady do tolika oblastí, že není v silách žádného voliče je obsáhnout. A ještě nezodpovědnějším je navrhnout binární referendum o odchodu, který může mít sám o sobě tisíc podob – od „norského“ modelu přes švýcarský, ukrajinský či turecký až po hledání vzoru v Kanadě či WTO.

Autor je hlavním analytikem společnosti Conseq