Důvodů k volebnímu zemětřesení ve Velké Británii bylo jistě nemálo, jejich výčet však přenechejme politickým komentátorům a soustřeďme se na to nejdůležitější: Co bude dál s brexitem?
Je jasné, že Británie koncem ledna z unie odejde, a to s dohodou, kterou na podzim „vyjednal“ Boris Johnson. Tedy s dohodou, která je v klíčové oblasti ohledně Severního Irska shodná s tou, již koncem února 2018 navrhla Evropská komise a kterou odmítla tehdejší premiérka Theresa Mayová. Sám Johnson ještě loni v listopadu na konferenci severoirských unionistů z DUP s představou hranice v Irském moři vehementně nesouhlasil.
Mnohem méně jasné je, jak budou vypadat příští vztahy Británie a EU. Do konce roku 2020 bude trvat přechodné období. V něm se kromě toho, že Británie nebude mít zastoupení v orgánech unie, nezmění proti dnešku nic. Do poloviny příštího roku může Británie požádat o prodloužení tohoto období. To sice Johnson vyloučil, nicméně také třeba ještě na podzim říkal, že by raději skončil mrtvý v příkopu, než by požádal o odklad brexitu.
Jednání o novém nastavení vztahů s unií normálně trvají i desetiletí. Plán domluvit se do konce příštího roku, jak slibuje Johnson, je nereálný a prodloužení přechodného období je dost pravděpodobné. Přesněji řečeno ten plán by mohl být reálný, pokud by se Británie zavázala k tomu, že zůstane s EU regulatorně sjednocená. Což by ovšem de facto popřelo smysl brexitu, který se voličům prodával jako setřesení unijních okovů svazujících britskou kreativitu.
Dostáváme se k faktoru, který odhady budoucí podoby vztahů Británie s unií komplikuje nejvíce: k nestálosti premiéra Borise Johnsona.
Pro něj nebyl brexit nikdy věcí přesvědčení. Ještě v únoru 2016 psal, že se sám rozhoduje, jak bude hlasovat, a napsal (nakonec nepublikovaný) článek pro Telegraph, v němž se bral za setrvání v unii. Brexit se pro Johnsona stal prostě jen výtahem k moci.
Tato neideologičnost postoje nyní výrazně snižuje pravděpodobnost rázného zpřetrhání vazeb s unií. V situaci, kdy Johnson disponuje pohodlnou parlamentní většinou a Nigel Farage de facto odstoupil ze souboje o post korunního prince brexitu, v situaci, kdy vliv „ultrabrexitářů“ dramaticky poklesl, už Johnson nemusí prosazovat variantu „čistý řez“.
Johnson se bude chtít udržet u moci a dobře ví, že vyhrál i ve spoustě historicky labouristických okrsků. Tato kombinace faktorů mu bude našeptávat, že jedině úzké vztahy s EU umožní, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Ať to celé dopadne jakkoli, jedno je jisté. Skutečný brexit teprve začíná.
Autor je hlavní ekonom společnosti Conseq
