Hlavní ekonomickou obětí války s koronavirem je fiskální zodpovědnost. Pandemie totiž propukla ve druhé polovině volebního cyklu, a tak pětisetmiliardový rozpočtový deficit schválený se skoro válečnou naléhavostí otevřel politikům netušené možnosti.
Zatímco ani za normálních okolností bychom se, jak ukazuje historie, nevyhnuli předvolebnímu nadbíhání, pod rouškou boje s koronavirem jsou nyní záseky ve veřejných financích o řád vyšší. Jen v srpnu vláda utratila 100 miliard korun, které nemá, na rouškovné, nižší daně zaměstnanců a vyšší platy učitelů.
Fiskální rozmařilost je sama o sobě problémem. Ještě horší je ale to, že ledabylost minulých politiků zhmotněnou v památných výrocích, že „zdroje jsou, záleží jen pro jaké priority se rozhodnete“ (Špidla) či že „státní dluh se, až na výjimky, málokdy splácí“ (Paroubek), stávající politici překonávají. Jak jinak hodnotit, když ministryně práce prohlásí, že ji „strašně unavuje otázka, jestli si (rouškovné) můžeme dovolit a kde na to vezmeme“ a že je to podle ní „taková hloupá, plytká diskuze“? Přemýšlení nad budoucností, nad dopady dnešních rozhodnutí, je přitom definičním znakem úspěšných společností.
Naopak zavírání očí a strkání hlavy do písku je znakem společnosti na řecké cestě. Jsem proto rád, že se čelní představitelé veřejné moci ozvali. Své obavy o rozpočet vyjádřil prezident Zeman, který „nepokládá snížení daně z příjmů fyzických osob za rozumné“. Ještě ostřejší slova volí guvernér ČNB Rusnok, který řekl, že „rozdat 74 miliard v době, kdy víme, že naše rozpočty jsou a budou napjaté, je docela hazard“. Tato slova resuscitovala debatu o tom, kde na to vzít. Zatím se sice nad rozpočtovými důsledky zamýšlí jen ČSSD, ale aspoň někdo. Poslanec Otava navrhuje „konečně zavést bankovní daň“, jeho stranická kolegyně Maláčová pak navrhuje kromě bankovní i „jiné sektorové daně, daň z přepychu a dědickou daň pro superbohaté“. Bohužel ani dohromady nemají tyto daně šanci stomiliardovou díru zalátat.
Bankovní daň se periodicky vynořuje a potápí pod hladinu politické pozornosti, ale pravdou zůstává, že i kdyby přinesla 14 miliard, které si od nich ČSSD slibuje, bude to stále jen 14 procent srpnové sekery. A oněch 14 miliard bude nyní od bank obtížnější spravedlivě požadovat, když nesou náklady pandemie a když je na místě se ptát, zda tyto peníze nemají spíše využít na další posílení kapitálové pozice do příštích, nejspíše chudších let. Zatímco u bankovní daně můžeme argumentovat, že dopady na klienty nemusejí být velké (sektor je konkurenční), u daní v telekomunikacích a v energetice je situace jiná a daň by dopadla primárně na spotřebitele.
A opět, výsledkem bude pár dodatečných miliard, které vláda obratem během dvou měsíců rozdá na nižších daních z příjmů. Daň z přepychu a dědickou daň pro superbohaté (Maláčová mluví o „50 milionech“) zní spravedlivě, ale opět: Kolik získáme? První z nich se půjde lehce vyhnout (v Schengenu není nic lehčího než kupovat haute couture v Miláně), u druhé je jasné, že majetek nad 50 milionů korun nemá moc lidí a většina z nich nebude čekat na dlouhou ruku českého státu.
Nepříjemná je tak i po osmi letech ona pravda Kalouskova: Můžeme mít švédské veřejné služby za švédské daně i rumunské veřejné služby za rumunské daně. Ale nemůžeme mít švédské veřejné služby za rumunské daně. Právě o tuto daňovou kvadraturu kruhu se však nyní pokoušíme.
Autor je hlavní analytik Conseq Investment Management
