„Be careful what you wish for“ - dejte si pozor na to, co si přejete, praví jedno anglické rčení. Někdy totiž to, po čem toužíte, může být vaší zkázou. Přesně to teď hrozí ČNB. Sněmovnou totiž po roce a půl od doby, kdy byl vládní návrh zákona doručen poslancům, prošla novela zákona o ČNB, která dala ČNB dvě nové klíčové pravomoci.
Zaprvé, regulovat poskytování hypoték nikoliv pouze skrze (více či méně) nezávazná doporučení, ale skrze zákonnou povinnost. Jinými slovy už nebude jen na zhodnocení komerční banky, zda se jí (například protože chce mít s ČNB bezproblémové budoucí vztahy) vyplatí doporučení dodržovat nebo zda ochotu dodržovat doporučení přehluší volání většího bezprostředního zisku. Nebude totiž zbytí - zákon je zákon.
Zadruhé, a to je mnohem důležitější, ČNB dostala (v paragrafu 32 nazvaném Obchody na volném trhu a úvěrové operace) permanentní měnově-politický bianko šek. Odteď může kdykoliv nakupovat v podstatě cokoliv a v podstatě od kohokoliv. Podobnou pravomoc dostala již v minulém roce, aby mohla válčit s případnými dopady pandemie na finanční trh, ale ta byla časové omezená na dva roky, do té doby mohla provádět jen operace peněžního trhu a jen s bankami nebo spořitelními družstvy.
Množina povolených operací se nyní zásadně rozšiřuje: ČNB nyní může „obchodovat s investičními nástroji a dalšími cennými papíry, devizovými hodnotami, drahými kovy, pohledávkami a dalšími aktivy formou nákupů a prodejů, repo obchodů, vkladů, výpůjček, zápůjček nebo termínovaných obchodů“ a také „provádět úvěrové operace“. Jinými slovy se může vesele vrhnout na nákupy třeba desetiletých dluhopisů, akcií nebo klidně půjček z portfolii bank.
Guvernér poukazuje na paragraf 34a zákona o ČNB a říká, že měnové financování je zakázáno, tudíž se není čeho bát. Důvodová zpráva k novele zase chlácholí, že se rozsah povolených operací definuje v podstatě stejně jako v článku 18 Statutu Evropského systému centrálních bank a ECB.
Přitom už to, co se děje v eurozóně, je problém: de facto totiž (byť ne de iure) probíhá měnové financování vlád. Ano, ECB nekupuje dluhopisy přímo od vlád, ale kupuje je od komerčních bank, které je kupují od vlád, vědomy si toho, že ECB je od nich odkoupí. To, že ECB celou operaci halí do hávu „zajištění řádného fungování transmisního mechanismu měnové politiky“ na tom, co se léta děje, nic nemění. Ostatně výsledkem onoho dluhového „nefinancování“ je rozvaha ECB, která je nyní na 65 procentech nominálního HDP eurozóny. Do roku 2008 to bylo stabilních 12 procent.
V ČR je to problém ještě z jiného důvodu. Je to jen pár dní, co premiér vyhlásil, že by se měla na účet za pandemii poskládat i ČNB ze svého zisku. Je to sice nesmysl (ČNB má díky experimentům s devizovými intervencemi v letech 2013-2017 negativní vlastní kapitál, tudíž svázané ruce), ale ukazuje to, že minimálně současná vláda na ČNB nazírá ne jako na nezávislého garanta cenové stability, ale jako na potenciální kasičku.
A tak bychom se měli ptát následovně: jak dlouho potrvá, než vláda nabyde dojmu, že jediným východiskem ze situace, kdy za čtyři roky (2020-2023) vytvoří dluh ve výši 1400 miliard korun (cca 30 procent HDP), je „pomoc“ ze strany ČNB? Zejména bude-li pokračovat růst výnosů viděný v posledních týdnech a bude-li příští prezident, který členy Bankovní rady ČNB vybírá, nakloněn oné „pomoci“ tak, jak je rozdělení neexistujícího zisku nakloněn ten stávající.
Jakkoliv si centrální banka myslí, že se po poslední novele stala nezávislejší, opak je pravdou. V českých poměrech je totiž, obávám se, jen otázkou času, než bude tuto svou novou pravomoc nucena použít. A nebude tak činit z vlastního přesvědčení.
