Prezident Miloš Zeman během návštěvy Rady Evropy vzbudil značnou pozornost. Ukázalo se, že porušení či odmítnutí obyčejů i závazných norem mezinárodního práva není výsadou jen afrických prezidentů-diktátorů typu Idiho Amina či Muammara Kaddáfího. Nemluvě o nedostatku dobrých mravů (požadavek na odklizení kameramana ČT). Obojí se může vyskytnout i v projevu hlavy demokratického státu.
Prosperita i bezpečnost České republiky, které jsou v praktické rovině ošetřeny členstvím v NATO a EU, jsou v širším kontextu spojeny s důležitým faktem: nacházíme se v té části Evropy, kde po zhroucení takzvaného reálného socialismu zvítězila liberální demokracie. Její dnešní podoba není bezchybná.
Ale pouze kultivace jejích hlavních atributů, v první řadě principu vlády práva, poskytuje historicky zcela mimořádnou míru bezpečí i těm, kteří nejsou tak velcí a silní jako jejich lépe vybavení sousedé. Právě proto jsme například v případě současné krize ve Španělsku svědky zcela jiného vývoje, než jaký jsme měli možnost sledovat v devadesátých letech v Jugoslávii nebo opakovaně v postsovětském prostoru.
Zemanova slova vyřčená na adresu Ukrajiny, a je zcela lhostejné, že byla pronesena bez legálního mandátu, nebyla hanebná pouze v konkrétním vyznění. Byla hanebná především proto, že veřejné přihlášení se k obnově principu práva silnějšího podkopává základy, na kterých stojí současná Evropa.
Na stránkách vládního listu Rossijskaja gazeta sice řada politiků i čtenářů dotčeně odmítla Zemanův nápad s výplatou kompenzací za anexi Krymu, ale její faktické uznání bylo kvitováno s povděkem. V podtitulku článku „Zemanův recept“, který vládní list zveřejnil, však stálo ještě něco podstatnějšího. Totiž že „český prezident Evropě vysvětlil, jak předejít nové evropské válce“.
Cosi takového Zeman opravdu řekl. Ale již neřekl, že Rusové něco na způsob evropské „války“ nutně potřebují a od anexe Krymu se takovou situaci, seč jim síly stačí, snaží připravit. Vzhledem k tomu, že zatím nikdo nereagoval pozitivně na návrhy na obnovení „protihitlerovské koalice“ proti Islámskému státu, se Kreml pokouší zneužít libovolnou příležitost k torpédování evropského i euroatlantického partnerství.
Každé volby, referendum, ekonomický či politický problém se stává příležitostí, jak zkusit rozmetat to, co bylo od konce druhé světové války budováno. Cílem je, aby Moskva znovu mohla k jednacímu stolu za podmínek, které pro ni budou výhodné. Zřetelně se totiž ukázalo, že standardní podmínky Putinovi nevoní, a proto chce podmínky mimořádné.
Miloš Zeman se svými návrhy snaží takovou situaci vytvořit. Ve snaze ztotožnit Rusko s Evropou si vzal do úst jména jako Puškin či Čajkovskij. Je tragikomické, že netuší, že právě oni jsou reprezentanty té malé skupiny Rusů, která se pohodlně dokázala, respektive dokáže prosadit za zcela standardních podmínek.
Autor je politický geograf
