Komentář Michaela Romancova: Jak a proč Američané minuli Prahu

Dmitrij Medveděv a Barack Obama

Dmitrij Medveděv a Barack Obama Zdroj: profimedia.cz

Dmitrij Medveděv, Václav Klaus a Barack Obama
Václav Klaus a Barack Obama
3
Fotogalerie

Svého času jsme byli celkem zvyklí na to, že do Prahy čas od času zamířily špičky amerického politického establishmentu. Ale od setkání Baracka Obamy s Dmitrijem Medveděvem, kteří na Pražském hradě v dubnu 2010 podepsali smlouvu START, jsme tu tak významnou návštěvu neměli. A je třeba říci, že už tenkrát se jednalo přece jen o jiný typ události, než když sem prezidenti George Bush starší a Bill Clinton jezdili za Václavem Havlem.

Zatímco prezident Havel pro Američany představoval silnou, významnou a důležitou osobnost, Praha v dubnu 2010 se stala spíše už jen krásnou kulisou, kde americký a ruský prezident podepsali smlouvu. Michelle Obamová se v jednom rozhovoru, který poskytla médiím po opuštění Bílého domu, vyjádřila, že by se do Prahy někdy ráda podívala, neboť se prý jedná o krásné město. Když jí novinářka taktně připomněla, že v Praze byla právě v dubnu roku 2010, přiznala bývalá první dáma, že na to úplně zapomněla. Zatímco na Havla se nezapomínalo. Clintonovi to zřetelně demonstrovali i osobní účastí na jeho pohřbu v prosinci roku 2011. Po Havlově odchodu jako bychom pro Washington přestali existovat.

V mnoha ohledech to bylo logické a nevyhnutelné. I když naše vláda souhlasila s instalováním amerického radaru v Brdech, který měl být součástí budované protiraketové obrany v Evropě, administrativa Baracka Obamy tento projekt zrušila. Američané se tehdy rozhodli změnit své geopolitické priority. A Česká republika, malý klidný stát ve střední Evropě, úspěšně ukotvený v EU i v NATO, který Washingtonu v žádném ohledu nepřidělával vrásky, pochopitelně nebyla prioritním objektem zájmu. Velmi podobně na tom tehdy byli i naši sousedé, protože celá střední Evropa se koncem minulého a začátkem tohoto století jevila být regionem, o jehož přináležitosti k západnímu geopolitickému okruhu zkrátka není pochyb.

Situace se však změnila. Dnes se Američané do střední Evropy vracejí, neboť ji, do značné míry i kvůli Obamově politice „restartu“ vůči Rusku, fakticky znovu otevřeli vlivům jiných hráčů – v první řadě Ruska a Číny. Rusko se v politickém slova smyslu začalo do střední Evropy vracet po roce 2007. Tehdy Vladimir Putin v projevu na mnichovské bezpečnostní konferenci deklaroval, že v zásadě všechno, co se stalo od rozpadu SSSR, je špatně a Moskva s tím nesouhlasí. Čína se v našem prostoru začala etablovat v roce 2012. Tehdy se ve Varšavě institucionalizoval formát 16+1 neboli „spolupráce Číny a zemí střední a východní Evropy. Moskva se ve střední Evropě začala primárně soustředit na problémy bezpečnostní a politické. Pro Peking se stala tématem číslo jedna hospodářská spolupráce.

Nynější cesta amerického ministra zahraničí Mikea Pompea spojená s návštěvami Budapešti, Bratislavy a Varšavy (kde se na konferenci o míru na Blízkém východě připojil k viceprezidentovi Mikeu Penceovi) je důkazem, že se střední Evropa pro Washington opět stala důležitým místem. Není tomu tak kvůli krásným očím Středoevropanů, ale prostě proto, že se jedná o jeden z mnoha regionů, kde je možné a nutné čelit rostoucímu ruskému a čínskému vlivu.

Skutečnost, že ani jeden americký reprezentant se nezastavil v Praze, nás může mrzet z hlediska mediální prestiže, ale má několik logických vysvětlení. Američané v minulých dnech velmi pozitivně ocenili kroky české vlády a úřadů vůči čínské firmě Huawei. S Trumpovou administrativou jednal velvyslanec Kmoníček, do Washingtonu odcestovali experti z Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost a dojednává se návštěva ministra Petříčka. Praha tedy z amerického radaru nezmizela. V jistém ohledu je pozvání do Washingtonu dokonce prestižnější než příjezd amerického ministra zahraničí k nám. Dalším důvodem samozřejmě může být i to, že Trumpova administrativa nechce přímo jednat s prezidentem Zemanem kvůli jeho předchozím (a asi i budoucím) stykům s Vladimirem Putinem a Si Ťin-pchingem.

Autor je politický geograf