Komentář Michaela Romancova: NATO a stará ruská optika | E15.cz

Komentář Michaela Romancova: NATO a stará ruská optika

Komentář Michaela Romancova: NATO a stará ruská optika
Proruští separatisté
• 
ZDROJ: profimedia.cz

Michael Romancov

Před pár dny uplynulo deset let od rusko-gruzínské války, za pár dní uběhne padesát let od sovětského vpádu do Československa. Rusko okupuje Krym a podporuje separatisty na východě Ukrajiny. Navzdory opakovaným setkáním mezi japonským premiérem a ruským prezidentem není mezi oběma zeměmi podepsána mírová smlouva uzavírající druhou světovou válku, neboť není vyřešen spor o Kurily.

Vojenská přítomnost v Sýrii z Ruska učinila neopominutelného hráče na Blízkém východě. Po schůzce mezi Trumpem a Kimem v Singapuru došlo k ruské diplomatické ofenzivě v KLDR a Moskva projevila zájem účastnit se jednání o situaci na Korejském poloostrově. Dvě Koreje a existence pevninské Číny a Tchaj-wanu představují nejviditelnější neuzavřené kapitoly studené války mezi Východem a Západem.

Evropané mohli mít pocit, že v devadesátých letech minulého století došlo k narovnání problémů, které se objevily v důsledku druhé světové války. Zároveň státy akceptovaly takový způsob komunikace, který rozpoutání nové války činí nepravděpodobným.

Komentář Martina Lobotky: Musk – žalář, nebo rekord

Jenomže je třeba mít na paměti, že mimo Evropu nikdy nic takového neplatilo. Kvůli aktivitám Ruska vůči Gruzii a Ukrajině se použití fyzické síly jako v zásadě standardního mechanismu fungování mezinárodních vztahů do Evropy vrátilo.

Evropská unie na takový vývoj nebyla připravena, neboť závazky o nepoužití síly bere vážně. Proč? Jednoduše proto, že v tomto ohledu EU reálně funguje na jiných principech než zbytek světa. Rusko dění v Evropě i ve světě stále čte možná starou, ale globálně zcela srozumitelnou optikou. Tak je třeba chápat i poslední ostrá slova Kremlu na adresu gruzínských snah o vstup do Severoatlantické aliance.

Analýza: Režisér Stone nechal Putina mluvit, vynikla tak ruská z nouze ctnost

Všude tam, kam se rozšířilo NATO nebo EU, Evropané vnímali a podporovali rozšíření prostoru bezpečnosti, vlády práva, demokracie a blahobytu. Rusko namísto toho cítilo, že se přibližuje nebezpečí. Moskva k oněm procesům většinu času mlčela, což si Evropa vysvětlila jako souhlas.

Mlčení však pouze odráželo poznání Rusů, že v danou chvíli nemají sílu na to, aby dění zastavili. V Evropě fungující představa, že dialog je klíčem k překonávání problémů a vede k nárůstu důvěry a bezpečí, tak narazila na velmi zřetelnou mez.

Komentář Lukáše Kovandy: Turecko míří do finanční krize

Navzdory skutečnosti, že linie přímého dotyku mezi NATO a Ruskem dnes není výrazně delší než v dobách studené války a že zhruba na 95 procentech délky ruských hranic aliance není nikterak přítomná, Moskva tvrdí, že jí ze strany aliance reálně hrozí „obklíčení“. Dokud budou z Kremlu znít podobná slova, je návrat k dialogu s Moskvou nesmyslný. Pokud něco z 95 procent není přítomno, a přesto je to označeno za zásadní hrozbu, lze takový problém jen těžko řešit dialogem.

Zároveň to potvrzuje, že tlak na rozšíření aliance ze strany politických elit zemí někdejšího socialistického bloku v letech, kdy Moskva místo vedení dialogu mlčela, byl naprosto oprávněný.

Autor je politický geograf

Komentář Jany Havligerové: Chronické bolesti české vědy
Rusko potřebuje terapii, říká novinář Peter Pomerancev
Komentář Bohumila Pečinky: Tomanův výstřel z Aurory

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!