Když v prosinci 1989 Gorbačov a Bush starší oznámili konec studené války, vyvolalo to obrovské nadšení a naděje. Následovalo sjednocení Německa, razantní zásah OSN proti irácké okupaci Kuvajtu, bezproblémově zvládnutý rozpad SSSR, když mezinárodní společenství Rusku umožnilo udržet pozici velmoci, či izraelsko-palestinské dohody z Osla. Bezprecedentní, téměř zázračné události.
Za jedním každým z těch zázraků stály USA a jejich zájem, vůle a prostředky posouvat věci směrem požadovaným za žádoucí. Ani tento potenciál však nestačil k úspěšnému dokončení všech slibně rozjetých změn. Řada problémů, za všechny jmenujme Írán, se nedočkala ani náznaku řešení. Totéž platí pro Dálný východ, tedy část světa, kterou stejně jako Evropu zásadně poznamenala druhá světová stejně jako studená válka.
Evropskému pohledu často uniká, že zatímco náš kontinent byl deformován primárně politicky, na Dálném východě proběhly tři krvavé konflikty, které vždy vedly k existenci dvou států. Roku 1949, po 22 letech občanské války, vznikly a dodnes existují dvě Číny. Roku 1953 se rozdělila Korea a až dobytím Saigonu roku 1975 skončila existence dvou Vietnamů, vzniklých v důsledku války v Indočíně rozpoutané roku 1946.
Ve Vietnamu silové řešení uspělo. Ve zbývajících případech se od masivní konfrontace přešlo k „cenění zubů“, které všem zainteresovaným vyhovovalo více než snaha hledat politické východisko. To bylo, alespoň občas, poptáváno vlastně jen mezi SSSR (Ruskem) a Japonskem. Leč s nulovým výsledkem, obě země mezi sebou dosud právně ani technicky neukončily druhou světovou válku.
S přihlédnutím ke zmíněnému není nikterak přehnané označit summit mezi Jižní a Severní Koreou za historický. Ukončení korejské války asi nikdy nebylo blíž. A plán navázat normální vztahy, jejichž základem by měla být hospodářská pomoc z jihu výměnou za ukončení jaderného programu a likvidaci jaderných zbraní na severu, je mimořádně ambiciózní, ale realizovatelný. Evropa před 25 lety ukázala, že to jde, ale právě evropské zkušenosti stejně jako dosavadní naprostá nedůvěryhodnost severokorejského režimu k velkému optimismu vést nemohou.
Proč konkrétně? V deklaraci se uvádí, že na cestě k ukončení současného nepřirozeného stavu (ale pokud něco trvá od roku 1953, není to vlastně již spíše přirozené?) mají být prostředníky externí mocnosti, tedy USA a Čína. V dosavadních šestistranných rozhovorech o situaci na Korejském poloostrově se vedle obou Korejí, USA a Číny angažovaly ještě Rusko a Japonsko.
Jistě je možné si představit, že se Japonsko spolehne na USA. Ale připustí Moskva, aby se tak zásadní průlom obešel bez její přímé účasti? Zejména když tvrdí, že v Evropě se vše odehrálo špatně právě proto, že nebyla součástí řešení, že nemohla uplatnit právo veta? Po schůzce Kima s Donaldem Trumpem budeme moudřejší.
Autor je politický geograf
