Komentář Michaela Romancova: Zpátky do studené války

Donald Trump a Vladimir Putin

Donald Trump a Vladimir Putin Zdroj: Reuters

Donald Trump a Vladimir Putin
Donald Trump a Vladimir Putin
Donald Trump a Vladimir Putin
Donald Trump a Vladimir Putin
5
Fotogalerie

USA zveřejnily novou jadernou strategii, v níž se lze dočíst: „Zatímco Spojené státy snížily počet a stav svých jaderných zbraní, jiné země včetně Ruska a Číny se pohybovaly opačným směrem.“ Podle Washingtonu se Moskva i Peking začínají chovat stále agresivněji. A musejí vědět, že za použití svých jaderných zbraní by zaplatily „nepřijatelně vysokou cenu“. 

Ruské ministerstvo zahraničí se okamžitě ostře ohradilo: „Vojenská doktrína RF jednoznačně stanovuje, že použití ruských jaderných sil, které procházejí modernizací, je striktně omezeno pouze na situace kritického ohrožení státu.“

Jazyk, který teď obě strany používají, nás vrací zpět do osmdesátých let minulého století, kdy systému mezinárodních vztahů dominovala studená válka. Na tu dnes vzpomínáme jako na období, kdy sice na jedné straně hrozilo značné riziko horkého konfliktu, ale na straně druhé byl systém mezinárodních vztahů, minimálně v Evropě, přehledný a zřetelně strukturovaný. Slovní konfrontaci máme, riziko přerodu v konfrontaci fyzickou také. Můžeme se dočkat i zmíněných pozitiv?

Když Trump v prosinci 2017 zveřejnil svou bezpečnostní strategii, nevěnovali jsme tomu v Evropě příliš velkou pozornost. Nebyli jsme uvedeni ani mezi protivníky, ani mezi vyzývateli. Bohužel jsme však opomněli i jedinou důležitou zmínku o spojencích, kterou Trump učinil.

Týkala se nespravedlivého poměru prostředků vydávaných na obranu Amerikou a evropskými spojenci. Uniklo nám, a páteční jaderná strategie to jen potvrdila, že nejsilnější mocnost se vrátila k takzvanému realistickému pohledu na svět.

Vyjádření, že se USA budou soustředit v prvé řadě na obranu svého vlastního území, zvyšovat vlastní prosperitu a vliv a případně prosazovat mír silou, jsou jistě rukavicí hozenou Rusku nebo Číně, ale také varováním Evropanům. Stěží si lze představit zřetelnější vyjádření faktu, že se Amerika bude starat v první řadě o sebe.

Evropská unie kvůli své heterogenitě a těžkopádnosti ukazuje, že se jen velmi těžko přizpůsobuje rychle se měnící realitě. A USA jsou kvůli nepředvídatelnosti svého prezidenta těžko srozumitelné. Jaká je za této konstelace a s přihlédnutím k nesmírné nerovnováze sil pravděpodobnost, že zájmy na obou stranách Atlantiku budou shodné? Upřímně – poměrně malá.

Evropa se snadno může ocitnout v situaci, v níž byly Británie a Francie v době Suezské krize. Připomeňme, že v roce 1956 se Washington postavil za Londýn a Paříž proti Moskvě, ale až v okamžiku, kdy to Moskva přehnala se svým vyhrožováním. Předtím obě supervelmoci ruku v ruce v OSN iniciovaly rezoluci, která Británii a Francii odsuzovala za agresi proti Egyptu.

Důraz na vojenskou sílu, kterou tváří v tvář vyzývatelům Washington deklaroval, Pekingu ani Moskvě jistě nevoní. Současně je ale důkazem respektu. Přinejmenším Moskva, která po návratu poměrů z dob studené války volá již delší dobu, to tak vnímá. Evropa mlčí.

Autor je politický geograf