V posledních týdnech se nelze vyhnout fotbalovému kontextu všeho, co se kolem nás děje. Představme si trochu netradiční tým ČEZsko, který by nastoupil na ruské mistrovství světa ve fotbale. Byl by to zajímavý pohled: viditelná závislost na německém herním stylu, dnes už dokonce doplněná závislostí výkonu na německém energetickém nápoji v podobě cen elektřiny. Takže docela dezorientovaná jedenáctka na hřišti. Taktika je postavená na tom, kolik vlastních gólů si může nastřílet, aby to bylo ještě „tržní“ a aby fanoušci moc nebrblali.
Taktická rozhodnutí závislá na povědomí, že úspěšný výsledek je dán jen úhlem pohledu. Kapitán mužstva vrhající během hry významné pohledy k prezidentské lóži, jejíž osazenstvo se cítí v tamních vodách jako doma. Šok by ve fotbalovém světě zcela jistě vzbudila i netradiční přestávka mužstva, když by kapitán místo do kabiny zamířil do útrob zmíněné lóže, kam by s malým zpožděním doběhl i hlavní trenér.
Lavička takového týmu by byla nacpaná k prasknutí politickým očekáváním jakýchsi miliardami navoněných rozhodnutí, ale současně by tam neseděl nikdo připravený na střídání do hry. To i bez ohledu na zásadní pochybení mužstva v předešlých utkáních. Přece jen proč nyní měnit taktiku hry, když ti, kdo ji určují dlouhá léta, mají své jisté a jsou v očekávání velkého utrácení.
A o co se tedy vlastně hraje? Proč se sestavování nové vlády točí kolem ČEZ a zastoupení v dozorčí radě? Nebo i opačně? Politické Česko chce prostřednictvím týmu ČEZska stavět nejdražší energetický, chcete-li v kontextu předešlého odstavce fotbalový, svatostánek všech dob, ač chybí kvalita i výkony mužstva a podmínky pro stavbu se stále zhoršují. To by ale ještě nebylo tak divné, kdyby se to nedělo pod záměrně vyvolaným časovým nátlakem a bez zvážení reálných, výrazně levnějších a méně rizikových alternativ, dopadů na spotřebitele elektřiny či daňové poplatníky.
Vysvětlit, co se to vlastně v české politice a naší energetice poslední dobou děje, není dnes vůbec jednoduché. Střílí se často a na všechny strany. Obecně chybí právní povědomí o prostředí, ve kterém se podnikání ČEZ nachází. Ještě hůře se vysvětluje, že stát není vlastníkem ČEZ, ale pouhým akcionářem jako i ostatní a nemůže proto tlačit odpovědné orgány společnosti ke krokům, které by jakkoli poškodily hodnotu společnosti.
I tak se ale jaderná vášeň šíří napříč celým politickým spektrem jako nemoc. Politici se hlava nehlava hrnou do jedné z nejrizikovějších, technologicky i finančně nejnáročnějších investic v novodobé historii země – stavbě nové jaderné elektrárny. Že pro většinu výrazně větších, podstatně bohatších zemí Evropy včetně jejich násobně větších národních energetických šampionů se tyto investice stávají zakázaným ovocem, se neřeší. Stejně jako se neřeší reálné rozměry chystaných kroků.
Vždyť tlačit dnes ČEZsko k jednorázové investici do instalovaného jaderného výkonu okolo tisíce megawattů, která se může rychle zvrhnout do částky převyšující aktuální tržní kapitalizaci celé společnosti na burze, zahrnují i více než desetinásobnou stávající kapacitu výroby, mluví samo za sebe.
A lék na tuhle politickou touhu? Chystá se rozdělení ČEZska, chcete-li transformace na Áčko a Béčko. Jeden tým – nejlépe ten, kam dnes teče většina volné hotovosti z výroby elektřiny – chce plně ovládnout stát. A pak… daňový poplatníku, třes se.
Autor je analytikem J&T a minoritním akcionářem ČEZ
