Italská ekonomika se nachází mezi dvěma mlýnskými kameny - na jedné straně je potřeba pomoci hospodářskému růstu, na druhé tlak na úspory ze strany EU.
Italský ministr financí Pier Carlo Padoan a viceprezident Evropské komise Valdis Dombrovskis si minulý týden vyměnili pár formálních dopisů ohledně italského státního rozpočtu. Itálie je pod drobnohledem evropských institucí kvůli svému obrovskému dluhu a obavám z neplnění konvergenčních kritérií. Italský dluh, který je druhý největší v Evropě (prvenství patří Řecku), se totiž s ohledem na nulový růst HDP stabilizuje jen pomalu a obtížně.
Ponechme stranou, že vysoká nezaměstnanost (v lednu nezaměstnanost mladých přesáhla 40 procent) a slabý sociální systém drtí spolu s vysokou daňovou zátěží domácí spotřebu. Doba nejistoty nenahrává příliš ani investicím a navíc si bankovní sektor velmi pečlivě hlídá, komu půjčuje. Není divu. V dobách recese jsou úvěry náchylnější k nesplácení a největším problémem italských bank a potažmo v současnosti i celé italské ekonomiky jsou právě úvěry v selhání.
Italům nepomáhá ani silné euro, které je taženo silnou a produktivní německou ekonomikou a v žádném případě neodráží úroveň italské produktivity. Výsledkem je i slabý italský vývoz. Jedinou nadějí tamní ekonomiky tak zůstávají paradoxně veřejné finance, už dnes po silně zadlužené.
Ty by měly působit proticyklicky tak, aby v období ekonomického útlumu, v němž se Itálie nachází více než dvě dekády, podpořily růst. Jenže něco takového zase odporuje zájmu Evropské komise. Ta tlačí Itálii ke snížení státního dluhu o 3,6 miliardy eur. Současná vláda se snaží požadavky unie plnit a slibuje větší výnosy z výběru daní i menší administrativní náklady.
Trpělivost ale dochází hlavně italským voličům, kteří se k Evropské unii a zejména k eurozóně začínají obracet zády. Největším nebezpečím proto zůstávají nadcházející italské volby. O nich ještě není přesně rozhodnuto. Mohou být předčasné ještě letos, anebo regulérní na jaře příštího roku. V současnosti euroskeptické Hnutí pěti hvězd šlape na paty koaliční Demokratické straně. Velká část voličů je sice nerozhodnutá, ale to nahrává spíše kontroverznímu hnutí. Přesto se eurozóna ještě bát nemusí.
Vystoupení z eurozóny by Italům moc výhod nepřineslo. Na první pohled lákavá nezávislost měnové a fiskální politiky by zemi přivedla k výrazné devalvaci měny doprovázené masivní inflací. Italská vláda by mohla nadále navyšovat státní dluh, avšak za cenu, která by byla mnohonásobně vyšší než nyní. A bez reforem by mohla vést až do platební neschopnosti. Co Itálie potřebuje, jsou opravdové strukturální reformy a trpělivost, než se jejich efekt dostaví.
Autorka je analytičkou Raffeisenbank
