Kdyby nedocházelo ke změnám ve společnosti, ještě bychom seděli v jeskyních a přemýšleli o taktice lovu mamuta. Nespokojenost a touha po ulehčení práce a po vědění byly vždy hybnou silou společnosti. Někdy se změny přišly postupně samy, jindy ve skocích za kritických či válečných situací.
Dnešní Evropa, ale vlastně i zbytek světa jsou typické tím, že si tu dluží všichni navzájem, schodkové hospodaření není nic divného a vše se měří naší schopností či neschopností prodat produkty, které vyrobíme. Je to lepší než v dobách, kdy bylo hlavním imperativem plnění závěrů XVI. a předchozích sjezdů KSČ, ba i jejich překračování, a kdy nám bylo vštěpováno, že budujeme novou, spravedlivější společnost, nového cílevědomého člověka, uvědomělého natolik, že se již dnes bude mít lépe než zítra nebo pozítří.
Duchovní náplní bylo marxisticko-leninské učení a víra či náboženství byly něčím, co bylo potřeba vymýtit. Moderní socialistický člověk přece nemůže chodit do kostela. Moderní je naprostý ateismus a víra pouze v mírovou socialistickou a komunistickou společnost, kterou tvoří právě výše zmiňované učení. Ano, ta doba je dávno pryč. Ale něco z ní zbylo. Touhy lidí jsou stále stejné, tenkrát i dnes. Dnes proto mnozí nadšeně vítají čínské investice i pouhé jejich přísliby a pořádají se ekonomická fóra na rozvoj spolupráce. EU uzavřela smlouvu o strategickém partnerství, USA pomocí cel bojují s Čínou o vliv.
Na jedné straně se hromadně znepokojujeme imigrační krizí a přílivem imigrantů, jemuž by stačilo především najít jasný právní a politický rámec při vědomí klasických evropských hodnot. Na druhé straně ale přijímáme peníze ve formě investic z ještě vzdálenějších částí světa. Pokud bychom měřili oběma „přílivům“ stejně, měla by nás vlna ekonomická znervózňovat přinejmenším stejně jako ta migrační.
Co tyto vlny přinesou, se teprve uvidí. V každém případě Evropa nevypadá ani připraveně, ani sebevědomě. Dlouhodobě jsme na prahu změn. Národy se daly do pohybu, sociální a zdravotní systémy zažívají demografickou zatěžkávací zkoušku, jsme na prahu čtvrté revoluce, již ne průmyslové, ale kybernetické.
Brzy nastane problém, co s lidmi. Míněno s jejich uplatněním a prací. Nese to s sebou mnoho rizik. Tím největším je radikalizace části společnosti, kterou vývoj nechává za sebou. Není to zvlášť nové, podobné problémy se prolínají celými dějinami. Boje skupin o moc, boje bohatých mezi sebou navzájem, boje napříč sociálními vrstvami.
Radikalizace je riziko. Mnoho současných politiků mluví o tom, že jsme ve válce. Podle mého názoru jsme v konfliktu se skupinami těch, kteří se obracejí k radikálním činům, kterými chtějí ukázat, že jsou tady. Část viny leží na celé společnosti, která nedokázala takovým stavům prozíravě předejít.
Nejhorší ze všeho je ztráta naděje. Vše ostatní lze znovu nalézt nebo vybudovat. Ale ztráta naděje vede k radikalizaci, k rozšiřování cílové skupiny těch, kteří bezphledně míří za svými mocenskými zájmy. Jsme na počátku změn, ale stále je naděje, že se obejdou bez fatálních následků. Stále je možné, že takovou změnu Evropa i svět ustojí.
Autor je publicista
