Možná je otázka v titulku poněkud naivní. Hraje se samozřejmě o moc a nejedná se o nic mimořádného. Děje se to všude. Přesto se u nás v současné době nevídaným způsobem míjejí jednotlivé zájmy.
Výsledek loňských voleb ukázal touhu po změně. Po letech, kdy byly politika a ekonomika i přes různé turbulence v určitém souladu, postupně přišla doba výměny generací, nových tužeb a impulsů. V minulosti se jim pokoušela vyjít vstříc pravice, nedávno zase levice. Ani jedné se ale úplně nezdařilo. Oba pokusy skončily dost neslavně. A co bylo nejhorší, místo idejí se stále více prosazoval klientelismus, ať zprava nebo zleva.
Byl to boj zájmových skupin. Ve chvíli, kdy byla situace neúnosná a začala ohrožovat výsostné zájmy určitých kruhů, bylo potřeba zasáhnout. A tak do politiky stále více zasahovali podnikatelé, kteří již dříve stabilizovali své firmy, a jelikož jim politici nedávali prostor pro další rozvoj, rozhodli se do politiky aktivně vstoupit. První vlaštovkou byly Věci veřejné, které se aspoň navenek snažily oživit myšlenku Občanského fóra a havlovské nepolitické politiky.
Do stejné řeky nelze vstoupit dvakrát, ale inspirace byla na světě. Hlavně hnutí ANO se povedlo velmi dobře zmapovat terén a vystavět politický subjekt jako produkt, značku na politickém poli. Postupy a principy vytváření brandu jsou stále stejné. Dokážu si představit, v případě marketérů ANO se jednalo o výzvu, jejímž prostřednictvím chtěli dokázat, že se tímto způsobem dá ovládnout jakýkoli trh – tedy i politický systém a společnost.
Výsledek se dostavil a hnutí ANO vyhrálo poslední sněmovní volby. Volič však ve své zlomyslnosti rozdal karty velmi pestře. Především protestním stranám, které mohly být ideálem a předobrazem určité změny a posunu. Je zřejmé, že podobný nápad se značkou už mezitím mělo více politických marketérů. A tak se v současné době neděje nic jiného než boj o postavení na trhu s myšlenkami.
Z politické scény se stalo tržiště, kde strany soupeří s marketingovými produkty. A komunisté, kteří celé hemžení pozorovali léta zpovzdálí, se stali jazýčkem na vahách. Předseda strany, která vyhrála volby, je mistrem druhých pokusů. Přesto se teď ocitl v jiné situaci. Celý svůj podnikatelský život byl ve svých firmách hlavním akcionářem. Tím, který rozhodoval, zajišťoval provoz a počítal s výnosy, ztráty a dotace. V podstatě neměl důvod se někoho na něco ptát.
Stát a vládní angažmá jsou však něco jiného. Jedná se o službu. Státní úředník by měl především naslouchat a sloužit. Podobně jako v byznysu, ale jiným způsobem se musí bránit konkurenci, které jde také o moc. A nad tím vším stojí přímo volený prezident, který má také své pochopitelné zájmy. Je poslední z výrazné trojce osobností po roce 1989. Václav Havel, Václav Klaus i Miloš Zeman tu od začátku symbolizovali, i když každý po svém, určitý myšlenkový vzorec. Otázkou je, co bude dál.
A tak se dnes hraje o novou moc. O to, kdo v této změně bude mít své místo. Volič, který není spokojen s vývojem, demonstruje na náměstí, bohužel však neukotven v nějakém pragmatickém spolku, který by věci racionálně posunul do reálné roviny. A když se někdo jako Pavel Bělobrádek objeví a vyzve k jednání a spojení, je označen za snílka.
Opoziční politici se mnohdy v podstatě chovají podobně jako demokratičtí ministři v roce 1948. Na jedné straně dokážou pojmenovat hrozby a nebezpečí, na druhé však kvůli svým partikulárním zájmům nejsou schopni jasného stanoviska. Přitom by ho asi uvítal nejen předseda ANO, ale i prezident, pokud bude dost silné a jasné. Jinak se totiž může stát, že prostě vznikne koalice, která zbude. Lidé se projdou po náměstí, zanadávají si, ale praktický pozitivní dopad to mít nebude.
A to je škoda nejen pro opozici, ale i možnou koalici, ať její složení bude jakékoli.
Autor je publicista
