Petr Bartoň: Mzdy o sedm procent vyšší? A proč tak málo? | E15.cz

Komentář Petra Bartoně: Mzdy o sedm procent vyšší? A proč tak málo?

Petr Bartoň

Petr Bartoň

„Vyjednávejme o růstu mezd o šest až sedm procent. Není to ultimátum, je to přání,“ říká největší odborová centrála v zemi. „A není to málo, Antone Pavloviči?“ odpovídá slovy klasika ekonomika, v níž již třetím rokem roste mzda průměrného zaměstnance osmiprocentním tempem. „Zhruba tolik jsme stejně chtěli přidávat,“ říkají zaměstnavatelské svazy.

Velká laserová show uvedla ideovou rukověť odborářů, která je má vést do začínajících vyjednávání kolektivních smluv na rok 2020. Laťku si tedy nenastavili kdovíjak vysoko. A jejich analýza příčin „nízkých mezd“ má znatelné trhliny.

Ano, v posledním čtvrtletí růst mezd zpomalil na sedm procent. Loni ještě převyšoval devět a kolem osmi procent se pohybuje stabilně od roku 2017. Je teoreticky možné, že odbory zastupují spíše zaměstnance, kterým mzda roste pomaleji. Mohlo by to tak být, kdybychom hovořili o průměrné mzdě, kterou ovlivňují výplaty na nejvyšších pozicích bez kolektivních smluv. Výše zmíněná čísla se ale týkají mzdy mediánové, u níž na rozdíl od průměru platí, že polovina lidí vydělá více a polovina méně. Průzkumy navíc naznačují, že v poslední době rostou rychleji právě mzdy v dolní polovině spektra.

Plaga: Platy učitelů by mohly od ledna vzrůst v průměru o 3,5 tisíce

Vstupovat do vyjednávání s „přáním“ dosáhnout navýšení o šest nebo sedm procent navíc postrádá jakoukoliv ambici, a to i v situaci, kdy všichni (již několik let) straší přicházející krizí. Jistě, šéfové odborů budou na konci dne pochváleni, že splnili plán. Ale takové „automatické“ plnění plánu připomíná padesátá léta, kdy jsme ze SSSR přivezli a doslova přeložili seznamy pro plánování výroby. Byly tam i kolonky jako „Velbloudi. Plán výroby: 0. Vyrobeno: 0. Plán splněn na: 100 procent”.

Za „nízké mzdy“ mohou podle odborářů tři faktory. Prvním je nepřerozdělování zisků firem. Jenže čísla nesouhlasí. A to i v případě, že pomineme toto marxistické mechanické pojetí hospodářství jako souboru kategorií určených k přerozdělení, ať už centralizovanému (vládou) nebo decentralizovanému skrze dělnické řízení výroby (v těch romantičtějších pojetích komunismu).

Kratší pracovní týden, růst mezd až o sedm procent, delší dovolená. Odbory představily své požadavky

Aby si zaměstnanci udrželi svůj podíl na celkovém hospodářství, musejí jim růst výplaty tempem odpovídajícím součtu inflace a hospodářského růstu. V dnešním prostředí 2,6 plus 2,7 dává dohromady růst mezd o 5,3 procenta. I do toho nejslabšího současného čísla růstu mezd (6,9 procenta) pořád zbývá 1,6 procentního bodu. O ty si dnes přilepšují zaměstnanci takříkajíc „na úkor“ ostatních sektorů ekonomiky: nejen „na úkor“ zisků, ale i „na úkor“ invalidů či důchodců.

Druhým trnem v oku je odborářům levná pracovní síla z ciziny. Že je taková síla levná, je ovšem mýtus. Největší skupinou cizinců v Česku jsou Slováci, kteří tu často vystudovali a soupeří o nejlépe placená místa na pracovním trhu nejen s domorodci, ale i s dalšími „zápaďáky“. Pokud mají odboráři na mysli pracovníky z té další země na východ od Slovenska, tak ti jim také zvyšují, nikoli snižují reálné mzdy. Bez nich by nám všem zbylo ze mzdy mnohem méně na skutečné radosti života, protože díky jejich prodavačkám máme levnější jídlo v supermarketech a bez jejich stavebních dělníků by dnes bylo bydlení ještě dražší, než je. A montovny plné Poláků sem přilákala investičními pobídkami vláda. Přesně ta instituce, jíž se nyní odbory dovolávají. 

Státní zaměstnanci dostanou od ledna přidáno patnáct stovek

Třetím faktorem bídného života českých zaměstnanců je podle jejich organizovaných zástupců dlouhá pracovní doba. Odbory šermují čísly z Německa, kde zaměstnanec odpracuje méně hodin. Ano. Protože tam pracuje mnohem více lidí na částečný pracovní úvazek. Jistě, je pravda, že ve flexibilitě úvazků zaostáváme. Odborářské „chceme stejnou mzdu za méně práce“ však není řešením. 

Přesto je v zájmu nás všech, aby mzdy rostly co nejrychleji. Jsou dva způsoby, jak toho docílit. Jeden je ten odborářský – tlakem na to, aby každý za stávající práci dostal víc. Anebo je tu ten rozumný – aby si každý našel lépe placenou práci ať vertikálně, nebo horizontálně. 

Analýza Petra Fischera: Kdy k nám přijedou pracovat Němci?

Když se naučím něco nového, poskočím vertikálně v hierarchii na lépe placené místo. Za lepším platem se také mohu horizontálně přestěhovat – to by však vláda nesměla zazdít proces stavebních povolení, který předražuje bydlení tam, kde je dobrá prace. 

Summa summarum těch šest až sedm procent pracovníci dostanou. Oba tábory se budou přít o to, kdo to zařídil. Zda urputné vyjednávání odborů, či údajná velkorysost zaměstnavatelů. Ve skutečnosti za to můžou události, k nimž došlo před přesně 30 lety. Ceny – včetně cen práce – dnes již nenastavuje centrální plánovací komise se svými velbloudy, nýbrž nabídka práce a poptávka po ní. A ta druhá má nyní navrch, takže mzdy stoupají. Protože zkrátka nejsou lidi.

Autor je hlavním ekonomem finanční skupiny Natland

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!