O tom, jak dopadnou jednání o brexitu, se bude rozhodovat do posledních chvil.
Evropu obchází panika. Do brexitu na konci března zbývají jen čtyři měsíce a považte – ještě není nic pořádně schváleno. Zatím existuje alespoň dohoda o tom, co se strany mají pokusit nechat schválit svými parlamenty. V prvním kole, patrně prvním z mnoha. Něco na uklidnění nehledejte v tomto dramatu u psychologů ani politologů, nýbrž v ekonomickém výzkumu. Velká Británie a EU se mezi sebou již dva roky dohadují, kdo na brexitu více vydělá nebo, chcete-li, méně prodělá. V jádru je to podobné, jako když se boleslavská Škoda dohaduje s odbory, jak se rozdělí zisk mezi vlastníka a dělníky.
Výzkum rozdělení výnosů mezi dohadující se strany byl v roce 2012 oceněn Nobelovou cenou za ekonomii. Al Roth z Harvardu zkoumal, jakou roli hraje délka termínu, ve kterém se mají strany dohodnout. Pokud má dohadování jen jedno kolo a pokud Británie může položit na stůl ultimátum „ber tohle, nebo odcházíme bez dohody“, zvítězí nakonec pro ni nejlepší aranžmá rozchodu. Unie vždy argumentovala, že Britové jenom blafují, protože odchodem bez dohody by se ve skutečnosti jen střelili do vlastní nohy.
Jenže ekonomové dávno ukázali, že ochotou střelit se do vlastní nohy vytěžíte z vyjednávání nejvíce. Zní to divně, ale v roce 2005 za tento výzkum Thomas Schelling získal Nobelovu cenu. A už dávno předtím svou základní myšlenku vpašoval do Kubrickova filmu Dr. Divnoláska.
Pokud by na vyjednávání bylo naopak nekonečné množství času, bude výsledek opačný. Na jakýkoli pokus o britské ultimátum unie opáčí: „To se nám nelíbí, co tam máte dál?“ To se dělo v prvních fázích jednání, kdy se dva roky mohly zdát jako věčnost. „Vy chcete odejít, tak se snažte nám něco nabídnout,“ vzkazovala EU. A Británie stupňovala své ústupky zcela v souladu s ekonomickou teorií.
Zajímavé je, co se děje mezi oběma extrémy, tedy mezi velmi krátkým a extrémně dlouhým termínem. Roth zkoumal výsledky reálných vyjednávání v závislosti na jejich termínech a zjistil, že se relativní výhodnost uzavřené dohody postupně přelévá. Čím kratší je zbývající čas, tím více je ve výhodě ten, kdo v poslední minutě může předložit poslední ultimátum. Že taková konstrukce neodpovídá realitě brexitových vyjednávání? V tuto chvíli možná ne, ale také ještě zdaleka nejsme v jejich posledním měsíci, natož v poslední minutě.
Co tedy přijde s přibližujícím se březnem? Záleží na tom, jestli Británie bude podle Schellingova návodu schopna důvěryhodně prokázat, že je skutečně ochotna se střelit do nohy. V Kubrickově filmu to znamenalo dát do čela vyjednávacího týmu šílence, o němž se ví, že bez mrknutí atomové tlačítko zmáčkne. Tak se druhá strana raději podvolí. Ve vyhrocené rétorice dnešní Británie označuje Theresu Mayovou za šílence spousta těch, co hlasovali pro setrvání v EU. Neuvědomují si, že jí tím paradoxně mohou pomáhat.
Vyjednávání se vždy vedou za zavřenými dveřmi. Největší nevýhodou pro Británii nadále bude, že musí své kroky neustále obhajovat před britským voličstvem, které navíc mnohdy nečte nobelisty, a tak neví, jak je při vyjednávání důležité být „crazy“. Evropská unie tento problém nemá. U ní se zatím projevuje tvrdá administrativní disciplína, pan Barnier se ze svých postupů zatím nikomu zodpovídat nemusel.
„Exitový“ článek 50 Lisabonské smlouvy omezuje vyjednávání na dva roky. Pokud se dnes vyjednává o novém přechodném období, stejně to nic neřeší – i pak půjde jen o poslední týden. Jen se zvyšuje riziko, že stokrát nic umoří osla. Britský gentleman to vložil do úst Hamletových v kultivovanější verzi: „Je důstojnější zapřít se a snášet surovost osudu a jeho rány, anebo se vzepřít moři trápení a skoncovat to navždy? Neboť kdo vydržel by kopance a výsměch doby, aroganci mocných, průtahy soudů, znesvěcenou lásku, nadutost úřadů a ústrky?“
Autor je hlavním ekonomem skupiny Natland, působí na vysoké škole CEVRO Institut
