Ministerstvo potřebuje člověka dělného, já jsem nepolitikařil, ale pracoval,“ řekl při odchodu už bývalý ministr kultury Antonín Staněk. Tentýž Staněk, který se měsíce nedistancoval od prezidenta Zemana, jenž svým politikařením ohrožuje existenci vlády. Stejný Staněk, který nakonec dal za pravdu prezidentovi, protože když prý pan prezident ve vládě někoho nechce, má se prostě jmenovat někdo, koho pan prezident chce – ústava neústava. Co tedy „dělný ministr“ kromě příspěvku k politikaření a porušování ústavy během 13 měsíců v úřadě pro kulturu udělal?
Téměř nic. Zmínit lze populistické operace v regionech, zejména na Českokrumlovsku, kde ministr pomohl udržet točnu v parku krumlovského zámku a mimo systém přihrál tři miliony hudebnímu festivalu Český Krumlov, jakkoli jsou v Česku kvalitnější i potřebnější produkce.
Staněk však především způsobil v rezortu chaos, a to nekoncepční personální politikou. Nejprve rychle obnovil mandát řediteli Národního divadla, aniž by potřeboval analýzu jeho práce. Pak na základě objednaných auditů odvolal šéfa Národní galerie a ředitele Muzea umění v Olomouci. To druhé byla pomsta související se zastavením stavby Středoevropského fóra, kterou Staněk jako olomoucký primátor podporoval. V prvním případě šlo o plnění prezidentské zakázky odvolat Jiřího Fajta, Zemanova kritika, jemuž prezident odmítá potvrdit titul profesora.
Aby chaosu nebylo málo, Staněk na odchodu vypsal na post šéfa Národní galerie výběrové řízení, ačkoli slíbil, že to nechá novému ministrovi. Konkurz má nesmyslné podmínky. Nežádá se žádná erudice v oboru, jak je zvykem v cizině, kde významné galerie vedou kulturní osobnosti, ne univerzální manažeři. Žádá se jen úřednická a manažerská zkušenost, takže ředitelem by se mohl stát i dnešní provizorní ředitel s praxí z pekárenského koncernu premiéra Babiše.
Kromě zmatků nezanechal za sebou „dělný“ ministr Staněk nic, co by stálo za řeč. Žádné zlepšení podpory živého umění, žádný plán, jak právně či daňově kultuře pomoci, nulová kulturní politika, žádná strategie rozvoje příspěvkových organizací ani zvýšení rozpočtu pro sbírkové instituce. Zůstaly série bizarních fotografií s umělci, politická aféra a pachuť úřednické indolence.
Ministr Staněk nastavil laťku na ministerstvu kultury nejníže v historii. Dobře že šel. O moc hůře být nemůže. Zbývá maličkost: přesvědčit vládu i společnost, že kultura není ozdoba k focení, nýbrž kmen společnosti, z nějž vyrůstá větev každého z nás.
