Drama, které se odehrávalo kolem schvalování rozpočtu Evropské unie před unijním summitem minulý čtvrtek, bylo jako obvykle jen hranou přeháňkou. Polsko a Maďarsko, jež hrozily vetem víceletého finančního rámce, protože nesouhlasily s podmíněním čerpání peněz dodržováním vlády práva, nakonec ustoupily a vzaly zavděk německým návrhem.
Němečtí vyjednávači v něm ale nenavrhli nic menšího než prodloužení celé procedury případného rozhodčího řízení. Tradiční unijní závěr důležitých summitů – tedy „konec dobrý, všechno dobré, každý dostal něco, všichni jsou spokojeni“ – sice nastal, ale na úkor smysluplné funkčnosti celé Evropské unie.
Polsko a Maďarsko přislíbily, že v případě pochybností se nebudou bránit přezkumu vlády práva a jejich negativního dopadu na finanční zájmy EU, která nechce dávat peníze někomu, kdo nedodržuje společná demokratická pravidla.
Výměnou za ústupek dostali Poláci a Maďaři záruku, že případnému odebraní peněz musejí předcházet všemožná dohadovací řízení a Evropská komise musí mít k takovému jednání nejprve souhlas Evropského soudního dvora. Tedy: dokud nepromluví k věci pravomocně soud, nic se dít nebude.
Toto opatření nelze chápat jinak než jako zdržovací klauzuli, neboť se tím fakticky zabraňuje tomu, aby schválený kontrolní mechanismus dodržování dobrovolně domluvených zásad právního státu na území členských států EU fungoval rychle, a tím i efektivně.
Pokud dojde k nějakému sporu o pravidla právního státu a unie je bude vymáhat hrozbou odebrání dotačních peněz, což se v případě problematického postupu polské a maďarské vlády v řadě oblastí už de facto dávno děje, potrvá řízení dlouhé měsíce nebo roky.
Tomu se ale všichni chtěli vyhnout, protože věděli, že co se nevymůže hned nebo v rozumně dlouhé době, nevymůže se nikdy, a že čím déle se kontrolní a soudní procedura protahuje, tím snadněji se problém rozplizne, až zmizí. Ostatně známe to dobře i z jednání s Českem: jak dlouho už se probírá střet zájmů premiéra Babiše a jak minimální efekt na jeho praktické politické chování to má.
Poslední summit EU, který byl také poslední důležitou akcí Angely Merkelové v roli předsedající Evropské radě, je tedy vítězstvím Polska a Maďarska. Symbolický ústupek ve prospěch celé unie jim přinese desítky miliard eur, které tolik potřebují i proto, aby tlumily dopady covidu, ale dávají jim i solidní jistotu, že v dohledné době jejich evropsky riskantní politice nebezpečí nehrozí.
Uvnitř unie zůstává neřešený základ budoucího štěpení na země, které za základ Evropy považují liberální demokracii propojenou se systémem kapitalistického trhu, a na země, které jsou ochotny z národních či mocenských důvodů hledat novou, vlastní cestu politického uspořádání.
Je právo každého státu zvolit si, kudy chce jít, musí být ale také připraven na to, že se vlastní cesta nemusí krýt s povinnostmi člena EU. Hodnotová prasklina, která se snad nerozšiřuje, jen vytrvale zírá jako chladná realita, je momentálně zasypaná hromadou peněz z nového rozpočtu.
Na několik let je možná klid. Ale až peníze dojdou, rozběhne se tato škvíra Evropou jako předzvěst politického zemětřesení. Unie už nemůže být jen obchodní organizace či rozvojový bankomat. A nebude-li něčím víc, nebude nic.
Autor je spolupracovníkem redakce
