Komentář Petra Peška: Demokracie pěti vůní

Připomínka obětí 21. srpna 1969

Připomínka obětí 21. srpna 1969 Zdroj: David Malík

Připomínka obětí 21. srpna 1969
Připomínka obětí 21. srpna 1969
Připomínka obětí 21. srpna 1969
Připomínka obětí 21. srpna 1969
5
Fotogalerie

Je spolek Milion chvilek demokratickým způsobem k ozdravění demokracie, jak říkají jeho předáci? Anebo svévolí, která popírá výsledky demokratických voleb, jak hřímají někteří kritici protestů? Odpověď samozřejmě závisí na názoru, ale nejde jen o to. Vypovídá to o tom, jak různá očekávání od demokracie i třicet let po listopadu 1989 máme. A jak rozdílně na ni nazíráme.

Značnou dávku tvořivosti v tomto ohledu vyvinuli už kdysi komunisté. Od nesmyslu s „lidovou demokracií“ – už samotná demokracie znamená „vládu lidu“, navíc realita byla spíše totalitní – po jakešovskou „demogracii“.

Ale nejde jen o terminologii. Ono stánkové „čím víc pruhů, tím více Adidas“ se projevuje i současnými nápady, které slibují posílení demokracie. Třeba rozšiřováním přímé volby – začalo se u prezidenta, zvažuje se to i u hejtmanů či starostů – přestože politickému systému by to spíše uškodilo. O hlouposti s odvoláváním politiků nemluvě. Co dál? Třeba lidové sněmy po vzoru Kaddáfího Libye?

Demokracie může mít různé podoby i přívlastky. Po listopadu 1989 jsme se vydali cestou liberální demokracie zastupitelského typu a měli bychom ji bránit před torpédováním ze všech stran. Liberální proto, že kromě rozhodovacích pravomocí garantuje lidem i svobody – existují totiž i neliberální demokracie, což lze do jisté míry vidět v Rusku. A zastupitelskou proto, že velkou část rozhodovacích pravomocí dobrovolně přenášíme na volený parlament.

Pokud jej premiér označuje za žvanírnu – jako by se prázdné řeči nevedly i v jiných institucích – či ho hodlá ignorovat, jak to prohlásil nedávno, tak to samozřejmě není nic dobrého. I když parlament to asi přežije.

Stejně tak nepřispívá k upevňování stále ještě neusazených polistopadových pravidel ani ohýbání ústavy prezidentem – svévolným jmenováním „úřednické“ vlády bez důvěry, otálením s výměnou ministrů či takovými detaily, jako je přivlastňování si státních svátků. Ale zbývají už jen tři a půl roku Zemanova mandátu...

Svérázné nazírání na demokracii našeho typu mají ale i zmínění organizátoři Milionu chvilek. Co započalo jako legitimní projev nesouhlasu s vládní garniturou – a ať si hradní mluvčí mluví o „dostaveníčku nenávistí“, co chce –, přerostlo v pokus o zasahování do fungování země. Ten a ten člen vlády má odstoupit, to a to se má změnit. Možná dobře míněné, ale zavání to jakousi ultimativní demokracií. A to nás třicet let po listopadu 1989 dál posune jen těžko.