Ministři vlády premiéra Babiše mají dvě jistoty. Zaprvé nejistotu ohledně svého osudu. Zadruhé jistotu, že se o tom, jak „už to nechtějí dělat“, dozvědí nějak oklikou. Buď z koncernových médií, anebo při prořeknutí jejich možného náhradníka.
Výjimky samozřejmě jsou. Buď má dotyčný na premiéra úzké vazby, anebo mu alespoň nějaké krytí poskytuje koaliční smlouva. A jelikož se ve vzduchu opět vznášejí vládní obměny, neuškodí si připomenout, jak to v současném kabinetu chodí.
Zatím poslední kolo debat o vládních rošádách odstartoval prezident Zeman, když se pustil do ministrů zdravotnictví Jana Blatného (za ANO) a zahraničí Tomáše Petříčka (za ČSSD). Premiér Babiš se dušoval, že sice prezidentovy názory respektuje, ale že si do složení vlády mluvit nenechá.
Mezitím ale začaly ministrovi Blatnému chodit „vytýkací“ dopisy, kde jej premiér kritizuje za různé nedostatky v boji proti koronaviru. A jejich korespondence se objevila i v médiích.
Do toho se ukázalo, že pro rezort zdravotnictví se už hledají náhradníci. Nabídku stát se ministrem dostal už někdy počátkem března hlavní epidemiolog IKEM Petr Smejkal, jak prozradil v rozhovoru Prostor X na webu Reflex.cz.
Po pondělní večerní schůzce na Hradě pak premiér přišel u vládních změn se svým rozhodným „možná“. S prezidentem prý personálie téměř neprobírali – věřme, nebo ne – a v březnu určitě žádné změny v kabinetu nebudou. To, že by ale mohly nastat v dubnu, premiér nepopřel. Uvidí se prý také, jak dopadne sjezd ČSSD, na němž si strana bude volit vedení.
Není to poprvé, co to premiér hází na koaliční sociální demokraty. Podobně to bylo během sporů s Hradem o jmenování kandidátů na ministry Miroslava Pocheho a Michala Šmardy. V obou případech Andrej Babiš správně vycítil, že nemá sílu protlačit svou, a věc přehrál na ČSSD.
Za připomenutí stojí též, že předtím musel čekat dva měsíce, než Miloš Zeman vyhoví jeho žádosti o odvolání tehdejšího ministra kultury Antonína Staňka. Ale to jen na okraj.
Premiérova personální politika v sobě mísí několik prvků. Jednak je to neschopnost vždy nalézt a prosadit vhodné kandidáty. A při jejich konci je to pro změnu jistá úskočnost.
Současná vláda není u moci ještě ani tři roky a změny potkalo už sedm rezortů, v několika případech dokonce víckrát. Kabinet má nyní 14 členů, během jeho existence se tam ale protočilo už celkem 23 lidí.
Dalších pár jmen by se dalo ještě přičíst z Babišovy první vlády, která po volbách úřadovala bez důvěry. A ani to ještě nemusí být v konec, viz premiérovo „dubnové možná“.
Průběžné výměny v kabinetu jsou logické. Buď se někdo ukáže neschopným, nebo prostě jen vláda potřebuje novou dynamiku. Naopak by byl špatný premiér, který by problémy konzervoval neměnnou sestavou.
Tady je těch změn ale přeci jen příliš, nejokatější je to u rezortů dopravy a právě zdravotnictví. Premiérovi se navíc stále hůř daří shánět vhodné a hlavně ochotné adepty. Což se při pohledu na osud předchůdců nelze divit.
A pokud by nakonec i Jan Blatný zjistil, „že to už nechce dělat“, a nenašel se vhodný nástupce? Tak by si třeba rezort zdravotnictví po vzoru dopravy mohl přibrat jiný člen vlády. A Andrej Babiš by se mohl chlubit, jak státu ušetřil.
